Hned zkraje roku vyrukovaly dva české indie labely (Epidemie Rec. a Purple Soil) se zajímavými alby ve světě zavedených umělců z ranku pomalé nezávislé hudby. Aidan Baker, kanadský zasněný kytarista s enormní hudební potencí, připravil novou desku svého tria Ark s názvem ARKHANGELSK (Epidemie, 2008, 66:54), na níž kromě kytar hrají prim i všeliké perkuse a bicí nástroje nejrůznějšího druhu. Předchozí ambientní ležérnost trojice (stále typická pro sólové Aidanovy útvary) byla jen mírně načechrávaná tlumenou pulsací zamotanou do dlouhých vazebných závojů. To na novince zdaleka neplatí. Husté clony se rozestoupily, rytmika se dostala do centra dění a klasické mlžení se jak u filmové kamery zostřilo do čitelnějšího a také tradičnějšího kytarového tónování. Z ambientního blouznění jsme se letos probudili uprostřed rozjetého psychedelického jamu. Po ruce jsou konotace na odvázaná sedmdesátá léta, ale také současné pokračovatele s Acid Mothers Temple v čele. Zručný spisovatel a knihovník Baker si módní doom-metal-ambient nechal pro svůj druhý boční projekt Nadja, čistý kytarový ambient pro sólové desky a kárku Ark evidentně táhne do improvizačně bohatých psychedelických vod. Čtveřice čtvrthodinových skladeb mu na nové desce přitakává, že to byl vcelku vydařený krok správným směrem.
Zatímco kytarista Baker spolu s Ark pomalu opouští líně tekoucí vody hlukového statična, Američan Michael Mantra je v nehybných elektronických lázních vesele zanořen již téměř patnáct let. Na dva roky staré opusy A/B a Boolean Languages, kde na bílé ticho šel spíše z technologicky odosobněného hlediska, navazuje novinkou D#M/GM (Purple Soil, 2008, 72:53) s přírodnějším podtónem nahrávek z poloviny devadesátých let, které mu zajistily respekt na ambientní scéně. Valivý a tichý tok hudby je často určován signifikantními polními nahrávkami, z nichž privilegované postavení vždy mělo pravidelné bouření mořského příboje. I letošní nahrávka je postavena na zvucích vody. Tentokrát však hluboko zmražené v pomalu se pohybujících masách pevninského ledovce. Pozvolna se stupňující hlukařina na sebe postupně nabaluje další hudební cákance a efekty. Úvodní čtyřicetiminutovka je zvolna gradující variací Čekání na Godota, který se nakonec zjeví v druhé části alba, kdy se zvukově provrtáme do vnitřních prostor namodralé chladivé masy. Bzučivé signály se dlouze kroutí spletitým labyrintem, následovány pouze drobnou ozvěnou, občasným podvědomým chvěním postupujícího monstra a zatoulanými zvuky z povrchu, jež se tu a tam dostanou do hlubin ledovce proměnnými puklinami. K poslechu přijdou vhod jak tiché noční chvíle, tak dobrá sluchátka.
