Podivuhodné tajemství z Mali, co se už déle nedalo skrývat: zpěvačka Bako Dagnon vyhýbající se dosud široké veřejnosti a nahrávacím studiím. Úchvatná studnice tisícileté moudrosti z Mande, mateřského kraje velkolepé griotské tradice, domova nejuctívanějších západoafrických hudebníků, debutuje albem TITATI (Syllart/PJ Music, 2008, 62:18).
Zájem o Bako Dagnon propukl před čtyřmi lety, kdy producent Ibrahim Sylla poprvé v historii soustředil na albu Mandekalou all -star tým griotů z Mande. Většinu ze sedmičky zpěváků – mimo jiné Kandia Koutaté, Sekou Bambino Diabate, Kemo Conde nebo Kasse Mady Diabate – už sláva dávno potkala, zatímco Bako, vystupující exkluzivně pouze v místních griotských kruzích, mimo Mali až na pár lidí absolutně nikdo neznal. Přitom jí u nohou klečel Salif Keita a neuvěřitelně hluboké znalosti bezmála třicítky regionálních griotských jazyků a kultur od ní do konce života čerpal Ali Farka Touré.
Řekněme, že Bako Dagnon patří mezi ortodoxní griotky s nekompromisním přístupem k životu a hudbě, kterým se ve snaze odlišit je od ,zaprodanců‘ říká v Mali ngara. Bako totiž uctívá starodávné hodnoty a zatímco její malijské kolegyně si za svá vystoupení nechávají velmi draze zaplatit, ona tvrdí: „Opravdový griot nezpívá pro prachy, ale pro důstojnost.“
Klasický griotský repertoár načerpala po boku matky na svatbách, pohřbech a slavnostech. Léta byla členkou The Ensemble instrumental du Mali, vpravdě hudební instituce Západní Afriky. V 80. letech natočila několik kazet patřících v současnosti mezi vyhledávané rarity a překvapivě se také mihla nahrávkou Electro Bamako, spoluprací zpěvačky Mamani Keita (jde o bývalou sboristku Salifa Keity) a francouzského technaře Marka Minelliho.
Syllovi prý dalo hodně přemlouvání přivést Bako Dagnon do svého studia Bogolan v Bamaku, nakonec pomohla volba pro malijskou hudbu zásadního producenta. Francouzského skladatele Francoise Breanta respektují Di dier Lockwood i lidé motající se kolem skupiny Magma, ovšem kde by bez něho byli Malijčané: Salifu Keitovi pomohl s mnoha úspěšnými alby, včetně přelomového Soro (1987); Thione Seck se díky němu může pyšnit úžasnou deskou Oriente (2006) a nebýt Breanta, kdo by se kdy dozvěděl o písničkáři Idrissu Soumaorovi, mimochodem učiteli slepeckého písma dvojice Amadaou & Mariam.
Takže co se týká Bako Dagnon, chlap na svém místě – pokorou k velkolepé tradici i citem, jak s ní naložit, aby se chytli i jiní posluchači bez potřeby spoléhat na mainstreamové zjednodušení.
Dalo by se očekávat, že s dosavadní absencí kontaktu Bako Dagnon s hudebním průmyslem obklopí Breant zpěvačku logicky muzikanty co mají plné ruce dřevěných nástrojů. A ono ne. Rafinované spolčení s francouzským bluesovým harmonikářem Pascalem Mikaelianem, flétnou nebo smyčci sice může budit dojem, že Breant hodlá Bako Dagnon nahradit léta strávená v ústraní tím, že z ní od teď udělá hvězdu velikosti Salifa Keity (zpěvaččin hlas ho občas až neskutečně připomíná) a bez zmírnění griotské abstrakce to opravdu nejde. Nakonec se nicméně ukazuje, že pro fenomenální zpěvačku Breantem zvolené entrée na mezinárodní scénu nese všechny rysy producentské geniality.
To, co na albu předvádějí akustičtí kytaristé Mama Sissokho a Fantamady Kouyaté s perkusisty vrací Bako Dagnon spolehlivě a bez poskvrny do samého středu říše Mali. Což si užívají i hostující zpěváci Hadja Kouyaté s Kerfalem Kontem.
I přes veškerou péči Francoise Breanta, natož Ibrahima Silly, zůstává Bako Dagnon ngara.
