V posledním desetiletí poutal jeden z nejvýznamnějších ansámblů zaměřených na interpretaci soudobé hudby Bang On A Can All-Stars pozornost především zajímavými spoluprácemi. Třeba s Kyaw Kyaw Naingem, barmským hráčem na laděné perkuse saing waing, ale i s „naší“ Ivou Bittovou. Na novém dvojalbu ovšem změnil polaritu a z tělesa doprovázejícího výrazného sólistu se stal zase jeden živel. Živel dosti nespoutaný, míněno v tom nejlepším smyslu.
Pokud má název alba Velké, nádherné, temné a děsivé popisovat náladu jednotlivých kompozic, tak posluchače „vyděsí“ hned první tři skladby. Podělili se o ně tři autoři myšlenky Bang On A Can, sestavovatelé „výkonné muzikantské jednotky“ All-Stars a umělečtí vedoucí Julia Wolfe, David Lang a Michael Gordon. V úvodním a zároveň titulním opusu využila skladatelka Julia Wolfe narůstajících zvukových vln nervních smyčcových staccat a průběžného, bouřícího klavíru. A když se proti vzestupné stupnici ansámblu „opře“ sestupný kvílivý klarinet Evana Ziporyna, je dojem horrorového soundtracku dokonalý. Skladba sunray Davida Langa začíná jako minimalistická idyla, pomyslný sluneční paprsek (sun ray) všem postupně přejde z příjemného šimrání v nebezpečnou výheň. To když vpadne do harmonického prolínání akustických nástrojů hrubá elektrická kytara. Také For Madeline Michaela Gordona pevně koření v pro celý skladatelský trojlístek typickém post-minimalismu a mrazení v zádech vyvolává třeba záhadnými, znervózňujícími, do disonance propletenými glissandy violoncella, klarinetu, kontrabasu i kytary. Ovšem zbytek prvního disku, třívětá Ziporynova skladba Music from Shadowbang, už plyne ve znamení „beautiful – nádherného“. V uklidňujících melodických hrátkách, inspirovaných třeba i irskými lidovkami.
Proč tak obsáhlý popis slyšeného? Neumím stručněji a přitom bez banalit vypsat dojem pestrosti nálad, plnosti a originality hudby, která bez zábran míchá prvky „vážné“, jazzové i rockové; minimalistické i košatě barokizující. A může být ještě zábavněji. Druhý disk zahajuje okouzlující sprška hudebního humoru s názvem Instruktážní video, jedno z dílek mladého skladatele Davida Longstretha, mj. člena alt-rockové kapely Dirty Projectors. Dojde ovšem i na novodobou „klasiku“ z pera Conlona Nancarrowa (1912–1997), známého rozvernými kousky pro mechanické piano (pianolu) i experimenty s klavírem preparovaným. Nebo na zcela „vážnou“ čtyřvětou komorní kompozici Life holandského skladatele Louise Andriessena (1939), průkopníka serialismu i zavádění elektrofonických nástrojů do klasických orchestrálních sestav.
I takhle „roztěkané“ album prostě může být úžasné a držet pohromadě. Stejně jako den v životě, který nepřestanete vnímat jako celek, přestože se může co minutu změnit ze spěchu v poklid nebo vykouzlit uprostřed stresu humornou situaci. Nahrávka new-yorských mistrů hudebního paradoxu opravdu je „velká, nádherná, temná i děsivá“.
Cantaloupe, 2012, 89:50