Matachin je dávný anglický, ale také ještě starší mexický rituální tanec s meči a jedenáctičlenná folková dechovka se do něho pustila s divokostí kozáků. Už druhá vítězná výprava Bellowhead do minulosti vybuchuje do folkovo-jazzovo-rockovo-a bůhvíjaké směsi, až z děsivých balad doslova crčí krev. A nebojte, humor, i ten nejčernější, ani napodruhé nechybí. Bellowhead vedení Johnem Spiersem a Jonem Bodenem si také vyloženě užívají názor zapšklých tradicionalistů, že páchají odpudivou vraždu tradiční hudby. „Hrajeme zkrátka staré věci trochu víc agresivněji než je obvyklé. Tak by to ale mělo být. Snažíme se hrát hudbu, která potěší, a domnívám se, že to lidé potřebují,“ tvrdí Boden. Na upřesněnou a hlavně pro představu: Jiří Pavlica s Hradišťanem nahraje vlastní nebo tradiční moravské pastorální skladby, kdy vzduchem poletují andělé lásky s vrtošivými zamilovanými pannami a pak přijde například Charles Ives – samozřejmě kdyby žil – a rytmicky je rozseká, naklonuje anti-mainstreamovou kakofonií, ožralou hornickou dechovkou a kabaretním bohémstvím a puritáni nabíjejí pušky. Ne, od Bellowhead nečekejte obvyklou folkovou zvonkohru; vždycky, když se zasníte nad Spiersovým vokálem a chystáte se podlehnout klenuté melodii, dostanete ránu, až odletíte. Umírněným folkařům (od těch našich, co křičí ,umí‘, by se zřejmě dočkali kamení) rozhodně Bellowhead vstříc nevycházejí, posluchačům naladěným na hravost, aranžérské kouzelnictví, strhující bouře ujetého minibigbandu, pak ano. Neodpovídají normám, ale co po nich; vysmívají se jim, podobně názorům anglických tradicionalistů a nejvíc pánovi, co upozornil, že umístit David Černý na pomyslnou hudební Entropu za Británii jakoukoliv nahrávku Bellowhead, rozhodilo by ho to stejně jako Bulhary turecký záchod.
Úskalí opakování nesmírně úspěšného debutu album MATACHIN (Navigator Records, 2008, 52:05) zdolalo, vyrovnalo se také s ambicemi vynikajících instrumentalistů: každý z nich moc dobře ví, jak bellowheadskou bárku nepřetížit a rozhoupat, aniž by hrozilo převrhnutí. Z valné části se jedná o tradiční anglické záležitosti, do jejich úprav ale mluvili všichni. A když se jediná žena mezi muži, cellistka Rachel McShane, rozhodla zhudebnit frustrující zážitky z cesty na koncert do Rumunska – a roztřískaný vzácný nástroj tvořil pouze špičku ledovce ,zajímavých‘ příběhů –, dostala prostor: fantastická skladba Trip To Bucharest přecházející do The Flight Of The Folk Mutants Parts 1 & 2 (Bodenovo a Spiesovo naznačení, jak to na konci studené války bylo s tajnými vládními experimenty) patří k největším novodobým ,folkovým‘ symfoniím.
Bellowhead nezní jako kaskáda marnotratných výstřelků, ironická provokace, nýbrž jako orchestr z kytar, houslí, dud, buzuki, dechařů, bubeníků a zpěváků co chápou, jak se věci mají; jako dobrá zpráva pro tradiční a folkovou muziku třetího tisíciletí. K táboráku si je ale nezvěte, kdo ví, co by vás mohlo potkat. A skákání přes oheň s valaškou je to nejmenší, co by z toho mohlo vzejít.