Vydavatelství Iana Boddyho DiN dávalo vždy šanci nezvyklým kolaboracím umělců, které by fanoušci k sobě ani nepřiřazovali. Takto se na jedné desce čerstvě sešli experimentátor Bernhard Wöstheinrich a norský elektronik Erik Wøllo. Bernhard je již fanouškům DiN labelu známý. Jeho tvárný rukopis se střetnul s avantgardním cítěním Markuse Reutera, retro elektronickým hitmakerovstvím Iana Boddyho nebo jazzrockovým feelingem Klause Hoffmann-Hoocka. Na ARCADIA BOREA LIS (DiN, 2009, 63:21) se dvojice vydala vstříc teritoriím, které byly ještě v 18. století velkou neznámou. Společně zaměřili zrak k severnímu pólu šrafovaným zrakem Julesa Vernea a romanticky začali po vzoru kolegy Geira Neilsena alias Biosphere malovat zvlněnou zmrzlou scenérii nejsevernějších oblastí zeměkoule. Zpočátku se pohybujeme ještě v blízkosti ostře zařezaných zálivů, ale postupně se s poslechem desky dostaneme do pozvolnější krajiny v blízkosti pólu. Po hudební stránce to znamená, že z poměrně ostře strukturovaných elektronických kompozic, které připomínají spíše Erikovu tvorbu, se postupně přemístíme do space ambientu, který je například doménou Craiga Padilly nebo Alpha Wave Movement.
Zatímco z předchozí spolupráce experimentátora versus melodika zvítězil druhý z nich, v kooperaci kytarového avantgardisty Markuse Reutera a klávesového universála Iana Boddyho získává navrch komplikované Reuterovo ego. Pánové mají za sebou už dvě vydaná alba. Zatímco první z nich Distant Rituals (1999) bylo plné proměnlivého ambientu, druhé Pure (2003) vystoupilo rázně ze stojatých vod směrem k jazzovým výbojům. Nová deska DERVISH (DiN, 2009, 51:52) je tedy logickým vývojem společného muzicírování. Markus Reuter se ze smyčkového kytarového hraní dostal k vysoce sofi stikovanému fusion rukopisu, který uplatnil už v několika formacích, ve kterých souběžně funguje (Tuner, Europa String Choir, nebo This Fragile Moment) a tentokrát stejný přístup aplikuje i na svého elektronického souputníka. Navíc si na něj najímá i bubeníka Peta Mastelotta (jinak také King Crimson), zpěvačku SiRenée nebo celý smyčcový kvartet, takže témata společných jam sessions jsou jasně v jeho režii. Starý lišák Boddy pouze přihrává syntetickou omáčku a dotváří tak nahrávku, která může vzdáleně připomenout nálady, které před drahnou dobou vytvářeli David Bowie s Brianem Enem v rámci pověstných dýchánků v berlínských studiích Hansa.
