Neočekávaná hudba, nekonečná patafyzičnost – to je cejchovní znamení, které pro svoji edici In Poly Sons neochvějně razí její strůjce Denis Tagu. A platí to pro jednotlivce i soubory, které spoluutvářejí její katalog: Pierre Bastien, Guigou Chenevier, Cédric Vuille, Klimperei, Toupidek Limonade a další. Platí to i pro dvojici Pierre Berthet a Frédéric Le Junter, ačkoliv šest opusů, jež na minialbu L’enclume des jours najdeme, původně pro tento label nebylo vůbec plánováno. Pět z nich vzniklo pro balet Williama Douglase (1953–1996) Love Is A Stranger v polovině devadesátých let minulého století, šestá pak byla v téže době nahrána pro kompilaci Vand’Oeuvre Musique Action 2. (Pro úplnost: titul CD variuje název novely Borise Viana Pěna dní – L’écume des jours.) Kdybychom chtěli pátrat, s jakými nástroji Berthet a Le Junter svoji muziku provozují, museli bychom uvést značnou všehochuť od dechů, varhan či basy až po barely, roury, automatický smyčec nebo nehty, vyzpěvování nevyjímajíc. A muzika? Ta je expresivní, až diverzantská, globalizující, drzá, ale neurážející. Pokusme se alespoň telegrafi cky postihnout dojem z jednotlivých skladeb.
Manivelle ressort – hudebníci si umínili, že nás převálcují hned od počátku, nicméně jejich atak se proměňuje v jakési rituální pozdvihování.
L’enclume des jours – přisupí piškuntální lokálka, přivážející náklad těchto dní, což je vyjádřeno parléřským šansonem, stupňujícím se do exaltace a do vytržení na hraně humorně slavnostní absurdity, k níž přispívá hromovládná hudba.Trouve ton body – kulečník hudby se ještě více vystupňovává, je to zdymadlo v úprku, do parostroje hudby vlíná válečný jek Apačů. Nebo Komančů? Rien ne ressemble a rien – ničeho nelituji, rád jsem vyslechl toto pohřmívání, do něhož se loudí litanie, měnící se v přiškrcené vyprávěcí vyzpěvování. Což nestačí: musí se přidat ryk duchů.
Love is a stranger – s tou láskou je to asi dost roztodivné, poněvadž nás ve spojitosti s ní napřed ohromí přívalové hudební vyhrožování a děsuplný vokál, který se zdá být na pokraji zoufalství, načež se všechno roztřepí do pouťové kolotočovosti, rumpálových rytmů a do dalších zvukových zběsilůstek.
Jerrican tomu ovšem nasadí korunu, protože lektvar hudby se tu vaří v tyglíku, který někam veze skřípějící vehikl. Ten zapadne kamsi do hlubiny, ze které vyvěrá prapodivné změtení hudby a hlasu. Vysvětlení najdeme na konci textu v závorce: hexenšus. Slovníkem doprovodného textu vydavatelství: metafora reálného života.
A tak nevíme, co tahle dvojice myslí srdceryvně vážně (takhle se nám to snaží podstrčit) a kdy si z nás dělá bohapustou bžundu. Každopádně se přitom docela dobře bavíme.
In Poly Sons, 2011, 27:00