Obyčejně velmi podrobné promo texty vydavatelství Touch jsou protentokrát velmi stručné. BJ Nilsen vydal svoji novou desku THE INVISIBLE CITY (Touch, 2010, 62:38), pak pár technických údajů k jednotlivým kompozicím a víc ani ťuk. Popravdě řečeno, co taky psát k desce, která vychází ze stejných kořenů jako jeho veškerá tvorba posledních patnácti let? Už ze suchých dat je zřejmé, že na novince znovu půjde o environmentální projížďku po celém světě. Field recordings jsou zadavateli nálady a v první polovině alba nás vozí po poměrně vyhraněných destinacích jako elektrárnách, opuštěných továrnách či leteckých základnách nebo nás prostě vytáhnou na procházku zasněženou krajinou. To druhá polovina alba už je náladou někde jinde. Jakoby chození a objevování bylo dost a teď je čas v klidu nasát a zpracovat veškeré nashromážděné zážitky. Ano, am bient byl vždy jednou ze složek Nilsenovi hudby, nikdy ale v tak dominantním postavení jako na letošní novince. Vzadu necháme všechny lapače přírodních nálad a vzpomeneme na Mathiase Grassowa, Matthew Florianze nebo samotného Briana Ena. Statické pastorální nálady jsou čistou jízdou po náladě. Žádné sonické experimenty, žádné hledání neprobádaných prostor. Tím nechci říct, že by Benny rezignací na ,náročnější útvary‘ klesl pod vysoce nasazenou laťku všech svých řadových předchůdců. Jen nám názorně ukázal, že i věčný experimentátor se zvukem a jeho manipulací dokáže natočit skladby, které jdou jen a jen po náladě. Emocionálně vyšplhal do vysokých pater a mě při této příležitosti napadá, že by nebylo špatné ho po patnácti letech znovu pozvat na koncert. Třeba dohromady s Islanďankou Hildur I. Gudnadottir (ex Múm), která mu na novince přihrává na violu.
