Bob Dylan In Concert: Brandeis University 1963

6_bob_dylanV Brandejse znám spoustu lidí, mám tam i tetu, co špatně vidí,“ chce se člověku zanotovat s Petarem Introvičem při poslechu nové položky z diskografie čerstvého jubilanta Boba Dylana. Koncert na folkovém festivalu Brandeisovy univerzity ve Walthamu, jen kousek od Bostonu, se odehrál před dobrými osmačtyřiceti lety. Záznam z něj se však našel teprve nyní. (Odpusťte, že se pořád vracím k tomu jménu, ale věděli jste, že rodiče zakladatele školy Louise Brandeise přišli do Ameriky v revolučním roce 1848 z Prahy?)
Pásek s dochovaným torzem dávného vystoupení nalezl hudební sběratel Jeff Gold v pozůstalosti renomovaného kritika a spoluzakladatele časopisu Rolling Stone Ralpha J. Gleasona. Naprosto profesionální záznam byl v překvapivě dobrém stavu, takže je celkem pochopitelné, že se ho Dylanova mateřská stáj rozhodla vydat na samostatném CD, ačkoliv jde o slabých sedm písniček, které by se při troše dobré vůle daly přičlenit k nějakému většímu kompletu stále se vynořujících rarit. První skladba – Henrym Thomasem inspirovaná bluesovka Honey, Just Allow Me One More Chance – je navíc neúplná, takže se o cédéčku vskutku nedá říci, že by patřilo k bůhvíjak zásadním.
Na druhé straně, kdo má po ruce nějaké ty drobné (cena je naštěstí lidová) a chce se přesvědčit, že síla a esprit mladého písničkáře neopouštěly ani při jeho běžných koncertních setech, má díky záznamu z Brandeisovy univerzity jedinečnou příležitost. Bob Dylan byl dobrý, ba přímo skvělý, i když u toho nebyly natáčecí štáby. Byl dobrý už od začátku, ve svých jednadvaceti, kdy ještě nestavěl show na všeobjímajících hitech Blowin’ In The Wind a The Times They Are A-Changin’, ale na vyprávěných blues o třetí světové válce a výletu na Medvědí horu.
Dva dny po koncertě ve Walthamu odešel středem z televizní Show Eda Sullivana, protože mu z playlistu vyškrtli talkin’ blues o pravičáckých pošucích ze Společnosti Johna Birche. Před vysokoškolským publikem si však tuto satiru jaksepatří vychutnal. Nebývalou intenzitou a naléhavostí udivují písně Ballad Of Hollis Brown („podle skutečného příběhu“) a zejména Masters Of War, končící frenetickým potleskem a povykem všech přítomných. Bob Dylan působí sebevědomě a zná svou cenu, přestože jeho debutové album byl propadák a další vyjde až za dva týdny. Pak už se kola dějin roztočí na plné obrátky; přijde pochod na Washington, atentát na Kennedyho, Joan Baezová dostane košem a Allen Ginsberg taky. Na brandeiském festivalu je ale Dylan ještě pořád ten normální kluk s kytarou, kterému i konferenciér říká Bobby a jehož jméno se na plakátech choulí někde v rohu, daleko za Petem Seegerem a Jean Ritchieovou. V téhle souvislosti stojí za zmínku, že jde o Dylanovu poslední živou nahrávku před jeho přerodem ve folkovou superstar.

Columbia / Sony Music, 2011, 38:24

Přidat komentář