Tuarežský rock s hammondkami a steel kytarou. Bombino z Nigeru si v péči producenta Dana Auerbacha dopřál velkoměstského zvuku.
Auerbach, Grammy oceněný člen amerického bluesrockového dua The Black Keys, totiž neodolal nutkání přiblížit pouštní blues posluchačům nezávislé a indierockové scény a stále uznávanější kytarista a zpěvák Goumar Almoctar, řečený Bombino (podle italského bambino, klučina), nebyl proti. Album příznivce dnes už klasického tuarežského pouštního blues proto zprvu zmate, než do něho ale proniknou hlouběji. Tuarežská hudba už delší dobu volala po inovaci a pokud jste neznali jazyk tamashek, což nejspíš ne, většina kapel – a že se jich v posledních letech vyrojilo – vám s neznalostí textových poselství přece jenom zněla od sebe k nerozeznání. To, co fungovalo, ona magie nekonečné Sahary, začala najednou všednět. První se ze slepé uličky vydali Tinariwen: skoro akustické album Tassili natočili s americkými rockovými hvězdami v produkci Iana Brennana. Po Tinariwen k modernosti nakročili Tamikrest s Chrisem Eckmanem (The Walkabouts) a samosebou Bombino: ten navíc už dávno předtím. S kapelou Tidawt vycestoval v roce 2006 do Spojených států, kde si zahrál se členy Rolling Stones, po návratu domů natočil na koleně první dvě alba a stal se hvězdou fi lmu Agadez, the Music and the Rebellion, jehož americký režisér Ron Wyman Bombinovi produkoval debutové mezinárodní album Agadez (2011), vyšlé u prestižního labelu Cumbancha. Mladý tuarežský rocker s ním tehdy hodně zaujal i mimo scénu world music.
Ačkoliv se Bombino klaní umění nejslavnějšího hudebníka Nigeru, velkého kytaristy Abdallah Ag Oumbadougoua, vždycky toužil hrát jako Mark Knopfler, Ali Farka Toure a Jimi Hendrix, nejlépe jako všichni zredukováni do jednoho. Patří ke generaci sžité už takřka výhradně s tuarežskou kytarovou hudbou: tradiční akustický pouštní assouf s loutnami a bubny moc nepamatuje. Kytaru si vybral Bombino záměrně a zvládat ji nezačal odposlechem u ohně, jako snad všichni následovníci Tinariwen, chodil na hodiny ke zkušenému učiteli: dokáže proto pracovat s nezvyklými akordy, harmoniemi a částečně číst z not. Není mu příliš vlastní úsporná kytarová hra v rytmu velbloudích karavan, rád se pouští do barevně meandrujících riffů, často až k hranicím psychedelie nebo melodické líbivosti. Netáhne mu na padesát, je mu třiatřicet a touží po větším kytarovém rozletu a energii.
Hudba, to je dnes možná jediné, co svět od Tuaregů bez výhrad akceptuje. Romantický opar pouštních válečníků za svobodu se totiž nebezpečně rozplynul. Na severu Mali, ve vysněném státu Azawadu, zrovna sklízejí úrodu, kterou nejenže špatně zaseli, ještě si ji nechali od islámských teroristů politicky naivně ukrást. Bombina by se roztrpčení týkat nemělo: Tuaregové v Nigeru naposled proti vládě bojovali před lety a v okolí jeho rodiště Agadezu je klid. Totální kolaps staletého etnického soužití na severu Mali se ho ale hluboce dotýká, protože vrhá nehezký stín na všechny Tuaregy. Konkrétní na albu ale není, slyšíme jen samé obecné, dobře známé výzvy k toleranci, míru a návratu k pouštním tradicím.
„Probuďte se, moji lidé. Vzpřimte se a vyrovnejte se současnými problémy. Čeká nás dlouhá cesta,“ zpívá Bombino ve skvělé skladbě Imuhar (Svobodní lidé; tak si Tuaregové říkají). V podobném ladění se odvíjí také Zigzan: „Průvodcem našich životů musí být trpělivost.“ Přes mládí strávené v uprchlických táborech a v bojích, kdy mu zemřeli blízcí přátelé, nebyl Bombino nikdy otevřeným politickým komentátorem ani květnatým epikem, jeho poezie stojí na fragmentech, stručnosti a symbolice. A samosebou nepřenosné magii: „Sedím plný nostalgie v poušti a medituji nad problémy, kterým poušť bez vody musí čelit.“ Na melodicky vyklenuté skladbě Her Tenere ale díky surfovému zvuku kytary evokujícímu soundtracky k westernovým fi lmům není vůbec jisté, jestli jde výhradně o Saharu. Auerbach zaměnitelnost pouštního blues dost odvážně neutralizoval začleněním nepřirozených nástrojů: lap steel kytara, vibrafon, hammondky. S akustickými kytarami se mu ho podařilo efektně zkřížit s atmosféricky nadýchaným folkrockem, až country – viz opravdu nádherné skladby Tamiditine a Imidiwan. Místy Bombinovi ubral na hypnotičnosti, narušil jindy uvolněný hudební tok; až příliš ho vytáhl z minulosti a zpřístupnil širšímu publiku. Na druhou stranu se mu ve studiu v Nashville podařila interakce mezi tuarežskými a západními hudebníky: bubeník a perkusista Max „DJ Max“ Weissenfeldt, klávesista Bobby Emmett nebo hráč na steel kytaru Russ Pahl Auerbachovo zadání a smysl pouštního blues pochopili a bez předvádění vstřebali. Bombino přistoupil na návrh k přepracování některých starších skladeb.Ty sice dostaly modernější, zdaleka méně rozevlátější podobu, ale Bombino se tím připravil o příležitost uvést se jako autor více aktuálnějšího repertoáru: vyrůstajícího jako vždy samozřejmě z pouště, poznamenaného ale nově nabytými zkušenostmi. Snad příště. S vydařeným albem Nomad si ale otevřel dveře do rockového světa.
Nonesuch, 2013, 40:19