Brad Mehldau patří k nejvýraznějším osobnostem současného jazzu a je po právu řazen po bok vedle velikánů jazzového piana předchozích generací. Ctí tradice, drží se čistě klavíru, neexperimentuje se zvukem syntezátorů, neboť si uvědomuje ohromující množnosti nástroje, současně ale hledá nové podněty v pojetí hry. Zřejmé je to zejména ze sólových desek, kde má větší volnost, jeho kvality však vynikají i v triu, kde je jazzový idiom zřetelnější.
Koncertní dvojalbum BRAD MEHLDAU TRIO LIVE (Nonesuch/Warner Music, 2008, 78:31, 77:39) natočil vloni se svými dlouholetými partnery kontrabasistou Larrym Grenadierem a bubeníkem Jeffem Ballardem při koncertu ve Village Vanguard. Mehldau se na ní opět prezentuje jako vnímavý hráč, který ctí materiál, jenž si vybral, což ale neznamená, že by si s ním nedokázal pohrát, obrátit jej naruby a využít všechny možnosti vývoje, jež nabízí. Mehldau také prokazuje svou univerzálnost, nemá jen jednu oblíbenou polohu, ale dokáže stejně dobře čerpat ze soudobé hudby, jako z tradice jazzového mainstreamu a svižné polohy, jaké nabízí C.T.I. Jimmyho Heatha, kde piano jen perlí, jsou mu stejně blízké jako procítěná lyrika evergreenu More Than You Know.
Opět nechybějí úpravy soudobých rockových hitů, které získaly Mehl dauovi věhlas a díky nimž ho znají i lidé, kteří jinak o jazz nemají velký zájem. U amerického pianisty však nešlo o prvoplánovou volbu podbízet se, dlouhé úpravy rockových skladeb rozhodně nejsou určeny ke zběžnému poslechu, což potvrzuje skoro dvacetiminutová Black Hole Sun od Soundgarden, u které se asi Cornell dost diví, co všechno v ní dokázal Mehldau najít. Ale ani hit Oasis Wonderwall nevybočuje z ladění alba, tvoří nedílnou součást repertoáru. Už přístupem k volbě skladeb se Mehldau přibližuje jazzovým velikánům minulosti, kteří si také vybírali kusy, jež je zaujaly, aniž by se starali, z jakého žánru pocházejí. A když zpracovává hity, ukazuje, že mají více kvalit, než se jim obvykle přisuzuje, a mohly by se klidně zařadit mezi standardy.
Album symbolicky uzavírá povedené Coltraneovo Countdown, kde Mehldau dokázal skvěle převézt linku saxofonu na piano, i když je výsledný dojem vzhledem k odlišné charakteristice nástroje samozřejmě úplně jiný. Výtečný je zejména úvod, kde hraje Mehldau bez doprovodu; rychlá, až perkusivně pojatá pasáž přejde v uvolněnou lyrickou, kdy se přidá rytmika, Mehldau dále rozvíjí Coltraneovo téma a ukazuje, kde tkví jeho kořeny, přičemž skladbu dokáže přiblížit i soudobé vážné hudbě.
Převzaté skladby Mehldauovi také pomáhají rozšířit spektrum záběru. Sám by asi nesložil tak svižnou skladbu jako je C.T.I. zakončené sólem na bicí nebo lyrické kusy typu hořké brazilské balady O que será Chika Buarqueho a Miltona Nascimenta či Nobleho standardu The Very Thought Of You. Chytlavé poprockové popěvky typu Wonderwall také nesype z rukávu, i když Ruby’s Rub k němu nemá daleko. Většinou však jsou jeho kompozice přece jen komplikovanější. A právě ony tvoří jádro koncertu a tedy i alba. Jasně to ukazuje druhá deska, kde jsou za sebou hned tři jeho skladby Buddha Realm, hravější Fit Cat a Secret Beach, které zabírají přes půl hodiny. Ukazují Mehldaua jako tvůrce promyšlených kompozic, které při koncertech ožívají tím, že se mu v nich daří nacházet stále něco nového.
