Souvisí spolu gotická scéna s country a blues? Možná více než se na první pohled zdá. Vzpomeňme řadu mordýřských alb v čele s Nickem Cavem, kde nálada mrazí kriminálními texty a hlavy padají jak na běžícím pásu. Korunu pak nasadil Johnny Cash adaptující z druhé strany tracky Nine Inch Nails nebo Depeche Mode na svá poslední alba. V podobných vodách se ocitli také Australané Brillig vedení charismatickou Eliza beth Reid. Po letech broušení čistějšího gothic rocku můžeme nové album THE RED COATS (Black Rain, 2009, 51:21) brát jako nečekaný akustický odskok, který zaznamenal velké pozdvižení překvapivě především na evropském kontinentu. Přitom čtveřice nepodnikla nijak zásadní manévry. Pouze vyhodila z okna klávesy, nahradila elektrickou kytaru akustikou a banjem a na výsostnější místo zasadila akordeon, cimbál, autoharfu a foukací harmoniku. Náladou se tak z pochmurných osmdesátek propadla hned nejméně o dvacet let nazpět, ale spíš ještě do bezejmenného lokálu v pouštní destinaci, kde se místní kutálka na Halloween pečlivě nalíčí, pódium obohatí o pár apartních náhrobků, secesní svítidla, stolečky a židličky a spustí písničky o fantomech pouště, absintové závislosti, nešťastných láskách a dalších legráckách, které život přináší. Pokud byste pětici tracků pustili někomu neznalému, tak vězte, že by spojitost prezentované hudby s gothikou rozhodně nehádal. Brillig kombinují americkou písničkářskou tradici, hillbilly, decentní folkrockaření v duchu Heidi Berry nebo posledního alba Bretta Andersona (ex-Suede) s decentním darkwave prodech, které zastupují například Voltaire nebo sólový Brendan Perry (ex- Dead Can Dance). Dalo by se říci vybraná společnost. Dvanáctka skladeb nedělá sešlosti pražádnou ostudu.
