V červnu 2007 jsme se v republice seznámili s hudbou švýcarského jazzově elektronického kvinteta Brink Man Ship, rovněž s jeho tehdejší novinkou The Right Place To Be Lost. Na nahrávce s nimi hostoval vynikající norský kytarista Eivind Aarset. Letošnímu velkému turné po našich klubech, které začne 2.11. v pražském Jazz Docku a potrvá do půlky listopadu, bude vévodit hudba březnového CD WILLISAU (Unit Records, 2009, 61:41). Kapela s sebou přiveze Aarsetova častého spoluhráče, taktéž kapelníka, trumpetistu Nilse Pettera Molvara, který s ní na jazzovém festivalu ve švýcarském Willisau hrál. Aarset i Molvar ke kvintetu kontrabarytonisty a sopránsaxofonisty Jana Galegy Brönnimanna svým zaměřením pasují jak rodní bratři. Hra Brönnimannovy party patří k jazzovému proudu, který se snaží o smysluplnou syntézu živé elektroniky s jazzovou improvizací. K tomu patří živé bubnování Christopha Staudemanna částečně se prolínající se strojovými rytmy programů, to vše podepřené tóny kontrabasu a baskytary Emanuela Schnydera. René Reiman na kytaru především spoluvytváří zvukové plochy, než aby se sólově vnucoval. Sound Brink Man Ship se vyznačuje určitou zvukovou decentností, v níž přechodné přitvrzování celkový dojem neruší. Pamětníci alternativních rockových progresivistů z přelomu sedmé a osmé dekády minulého století, obzvláště těch z frankofonních oblastí, snadno vycítí, kde se nacházejí nesmělé počátky hudby tohoto ražení. Repertoár Brink Man Ship je kolektivním dílem členů, přítomnost Molvara je však zřejmá: ozvěny jeho velmi zdařilého ,khmerského‘ alba jsou slyšitelné. Elektronické zvuky spoluvytvářejí při hře všichni mimo Molvara a Schnydera, včetně rapujícího vokalisty Nya, který však do hudebního děje vstoupí jen v úvodu a na závěr. Hra obou dechových nástrojů se spíše podílí na vzniku a prolínání témbrů, než že by podstatou byly jazzovou improvizací. Nálada leckdy nabývá až na melancholičnosti, například na sebe navazující Intro String Remix a String Remix zní jako tichá modlitba, kterou elektronika a kytara podkreslují snovými ruchy a vše ukončuje až barokně radostná roztančenost. Při opakovaném poslechu nahrávek tohoto typu si člověk uvědomí určité nebezpečí z účinkování živé elektroniky na koncertu – zaujatý tvůrce zvuků nemusí včas postřehnout, kdy čas jeho a čas vnímání posluchače se začne rozcházet. Tvůrcům živé nahrávky Brink Man Ship z jazzového festivalu ve Willisau z roku 2007 se daří od takových momentů udržet odstup.
