Když jsme se před rokem a půl zaobírali hudbou Bruna Sanfilippa, slavil tento ve Španělsku usazený Argentinec deset let fungování svého vydavatelství ad21 music. Hned po oslavách si ale Bruno vyhrnul rukávy a na svět přivedl postupně další tři desky. První z nich, AURALSPACE (ad21 music, 2009, 71:31), je návratem k nejtradičnějšímu soundu atmosférického ambientu postaveném na vzdušných klávesových linkách a špetce etnických příměsí. Vzpomeňme na desky Stevea Roache nebo Roberta Riche (nebo nejlépe na jejich kolaborační desky) z přelomu 80. a 90. let minulého století. Hudba, kterou tehdy oba pánové tvořili, byla úchvatnou, imaginaci podněcující výpravou po opuštěných a pradávnou historií nasáklých koutů zeměkoule. Bruno Sanfilippo jde na této desce přesně v jejich šlépějích. Pravda, není originální, základní opisování ale nahrazuje velmi silnou dávkou melodické invence, která album pro milovníky tohoto druhu muziky dělá znovu zajímavým zbožím. Navíc v době, kdy hlavní vzory žánru v současné době často kvalitativně paběrkují, stává se průměrná deska žáka nečekanou událostí a určitě nejlepší deskou autora poslední pětiletky.
Další album znovu zprostředkovává lásku Bruna Sanfilippa k milovanému křídlu Steinway D, model 1923. Opět tedy máme co dočinění s průnikem jemné elektroniky s linkami koncertní královny v letmém nočním objetí. Album PIANO TEXTURES 2 (ad21 music, 2009, 50:59) pokračuje tam, kde první díl klavírních impresí skončil.Zatímco první album se od čistého zvuku piána propracovalo k poměrně komplikovaným samplovým hříčkám, které album dovedly až do mírně hlukové zátočiny, scénář druhého pokračování je přesně opačný. Drony manipulovaných zvuků devadesát let starého nástroje působí jako mnohovrstevnatá opona, která se v průběhu reprodukce desky rozevírá až do závěrečného finále, desetiminutové kompozice, která už je pouze o čistém klavíru a jeho dlouhém dozvuku v prázdné koncertní síni. Zatímco u první desky posluchače napadaly myšlenky, zda tato nebo ona pasáž nebalancuje až příliš na hraně sentimentu a ulepeného patosu, druhý díl tyto myšlenky nenechá ani vzniknout. Jakoby Bruno přestal přemýšlet o finálním vyznění kompozic a nechal pod rukama pracovat čistou intuici a momentální nálady. Výsledkem je pokračovatel, který o kvalitativní stupeň překročil svého předchůdce.
Co říci o druhém pokračování spolupráce Bruna Sanfilippa s německým ambientně elektronickým minimalistou Mathiasem Grassowem, které tentokrát dostalo název CROMO: PIANO & DRONES (ad21 music; 2008; 61:56)? Snad jen to, že rozdělení kompetencí u tvorby nové desky zůstalo stejné. Pro osvěžení paměti, Mathias vhodil do placu několik tradičně statických syntetických podkladů, na kterých Bruno posléze rozehrává své ,klavírně křídelní‘ melodické fantazie, které nezískaly uplatnění na předchozím sólovém albu. Na rozdíl od rapidního zlepšení prostředního recenzovaného nosiče, druhá argentinsko-německá kooperace v podstatě zopakovala model, který se v prvním společném albu osvědčil, to znamená minimalismus, který je bližší Sanfilippově než Grassowově nátuře. Pokud vás dva roky stará spolupráce potěšila, není důvod otálet s koupí letošní novinky. Ve všech ostatních případech asi není třeba bít nervózně na poplach.
