Zpěvák a skladatel Caetano Veloso patří k nejvýznamnějším osobnostem (nejen) latinskoamerické hudby a pro svůj důraz na textovou složku a osobní postoje je často označován za ,brazilského Boba Dylana‘. Jeho nové album ZII E ZIE (Universal, 2009, 52:15) je ovšem velmi silné i po hudební stránce. Obsah textů v portugalštině lze uhadovat jen z občasných náznaků (viz třeba všeříkající název hypnotické písně Guantánamo, hudebně jedné z nejsilnějších na albu), i bez jejich znalosti je ale Zii e zie skutečným posluchačským svátkem. A není k tomu ani potřeba být fanouškem ortodoxní samby a bossa novy, kteréžto rytmy ve Velosových písních dominují. Aranžérsky a produkčně totiž standardní pojetí těchto stylů většina písní překračuje. Přesněji řečeno: přichází s prvky, které rozhodně nejsou v latinských tancích běžné a které promlouvají spíš jazykem amerického rocku. Velosovi k tomu stačí jen základní obsazení doprovodné kapely (elektrická kytara, baskytara, bicí), která se rekrutuje z mladé generace brazilských rockerů, plus jeho vlastní akustická kytara. Silný je právě kontrast rockového stylu spoluhráčů a emotivní umírněnost samotného Velosa. Ten hraje na španělku základní sambové a bossanovové doprovody a zpívá velmi klidně, skoro tiše. Naproti tomu zejména elektrický kytarista (a spolu se zpěvákovým synem Morenem také producent) Pedro Sá přichází v řadě písní s divokými vyvazbenými party, za které by se nemuseli stydět ani Sonic Youth či Dinosaur Jr. – týká se to třeba písní Perdeu, Lobão tem razão či Incompatibilidade de gênios. Jsou zde samozřejmě i písně tradičnější, třeba vyloženě stylově čistá samba Ingenuidade, ale právě ty dodávají albu větší barvitost a ukotvují je v tradici, ze které sedmašedesátiletý Caetano Veloso v 50. letech hudebně vzešel. Podobně se ke svým kořenům na posledním albu obrací i severoamerický předobraz ,brazilského Boba Dylana‘. Na rozdíl od něj ale Caetano Veloso neustal v hudebním hledačství a předestírá muzikantskou vizi, jež je stejně tak klasická jako aktuální.
