Koketérie ryzí nashvillské country se středoproudovou hudbou je za oceánem tolerovanou milostnou pletkou už téměř půl století. Zatímco většina následovnic Patsy Cline nebo později Dolly Parton ale mířila od banja a houslí směrem k rockovějším sestavám, mladá blonďatá hvězdička Carrie Underwood jako by mezi těmito dvěma póly neustále oscilovala. Někdejší vítězka soutěže American Idol a pomyslná pokračovatelka Martiny McBride či Kelly Clarkson nyní propast ještě víc roztahuje svým třetím albem PLAY ON (Sony BMG, 2009, 48:28), které zdánlivě vykazuje všechny známky hitparádového countryového popu, přesto ale není tak zcela prvoplánové.
Třináctka písniček s krátkou stopáží jako na míru šitou rádiovým stanicím kreslí portrét sedmadvacetileté oklahomské rodačky, jejíž tužby, problémy i řekněme etické otázky jsou velmi příbuzné tomu, nad čím pod lavicí laborují americké vysokoškolačky. V úvodní písničce se zasní nad jakýmsi kovbojským Casanovou, tím „modrookým hadem, co vylézá v noci“ a pohybuje se natolik svůdně, že holka před ním musí utíkat, jinak by jeho hříšnému kouzlu okamžitě propadla.
Tímhle elektrizujícím milostným setkáním, z něhož dle hladiny zvuku musely oběma aktérům vstávat vlasy na hlavě, jako by se započala skromná odyssea mladé Underwoodové. O dvě písně dál už následuje povinná zpověď milující a starostlivé mamince, která se dozvídá i přednosti toho ideálního kovbojského frajera: „Dodržuje sliby / A nikdy mě neopustí,“ lká naivní blonďatá krasavice, patrně už smířená s nastávajícím údělem ženy v domácnosti, ale přesto chtivá někoho, kdo se k ní bude „chovat jako pravej mužskej“.
Jenže ideály se pochopitelně záhy rozpadnou a ve čtyřech šestinách desky s přesností antické tragédie přichází peripetie, tedy hádky a nevěra: „Prvního mužskýho, kterýho potkám / Sejmu a vyrvu mu srdce,“ křičí teď už pravá jižanská fúrie moderního věku a v duchu Shanie Twain si ještě v refrénu sedmkrát odplivne: „Kdyby chlapi nebyli takoví / Nemusely by bejt takovýhle písničky.“ Ale i zlost si Underwoodová umí vybít stylově: manželskou nevěru rozchodí přepísknutím limitu na kreditní kartě a pak se příběh de facto vrátí zase na začátek.
Do určité míry je to k pobavení, zvlášť duet What Can I Say, k němuž nadšená fankynka country přizvala umělohmotný hlas Ashleyeho Clarka, který by se při vší své jemnolibosti na koni patrně ani neudržel. Ve skutečnosti je ale deska Play On navzdory všem klišé upřímným vyjádřením jednoho velmi obyčejného života – a idealistické balady o sirotcích či o tom, jak všichni můžeme změnit svět, to jen podtrhují. Místy neobratné rýmy neruší, naopak napovídají, že Underwoodová si za svými texty stojí a považuje za nutné, aby sdělení předala dál. Celé to pak samozřejmě završuje mohutný popový zvuk, připomínající rozjetou centrifugu z názvu předchozího alba Carnival Ride: pedal steel kytara s houslemi na jedné straně, všudypřítomné zadní vokály a tu a tam i prvky moderního černého R’n’B.
Zkrátka dokonale efektní a profesionálně odvedená studiová práce, která se velmi příjemně poslouchá. Carrie Underwood možná skládá písničky o věcech povrchních, ale zůstává přitom až roztomile osobitá.
A dle půldruhého milionu prodaných kusů se zdá, že její uhrančivý šarm možná tentokrát zafungoval i na odrostlé fanynky popové country z 80. let. Další důvod, proč přestat pochybovat o její přesvědčivosti.
