Album zaznamenává společný projekt kvarteta zpívajících folkových houslistek. Každá z nich se sama za sebe může na potkání chlubit, co už dokázala, a jaké písně se jí momentálně honí hlavou.
Eliza Carthy: „ta co není folkový Mesiáš, ale zatraceně zlobivá holka“. Bella Hardy: „ta co se vlastně jmenuje Arwen Arabella Hardy, natáčí ohromná alba a navíc ji to moc sluší“. Lucy Farrell: „ta co má srdcervoucí hlas a s Johnnym Kearneym tvoří nejlepší anglické folkové duo“. Kate Young: „ta, která je jediná Skotka, navíc rozkoukaná po celém svetě“.
Slušná ženská směsice různých přístupů a předchozích zkušeností, ovšem jen na papíře. Ve skutečnosti na koncertech nazkoušely a ve studiu v produkci Olivera Knighta (bratranec Elizy) sladěné do „laylamu“, tedy do nevšedního sboru, natočily album, z něhož netrčí individuální ambice, ale harmonie.
Přesahuje obvyklou připravenost přehrát známé skladby, jak je v anglickém folku běžné, a založit tím do regálu další album, na němž se relativně mladé dámy s chutí poperou s repertoárem starším než jejich rodiče. A ještě v něčem se nahrávka odlišuje: žádné incesty, mordy, kruťárny a vůbec dnes v Anglii dost oblíbená temná baladičnost.
Přetéká sympatickým nadšením vyjít ven z „domu smutku“ a užít si ve spolku přítelkyň vkládajících do společné ošatky písně sice nastokrát obehrané, pro tuto chvíli ale plnící účel navzájem se jejich volbou pře- kvapit. A také i tím, že musí být zaran- žovány pro zpívající houslové kvarte- to. Pokud v něm navíc sedí například Eliza Carthy, je dopředu jasné, že to nebude hudba k pletení, nicméně ani freak-folkaření. Otevírák Greasy Coat pochází z Apalačských hor, z dob, kdy si ho zpívali vojáci konfederační armády, a Lucy Farrell s ním začne opravdu drsňácky, jenomže pak následují sko- ky z doby do doby. Tradiční anglické skladby střídá a` cappella gospel Better Home nebo se Bella Hardy rozhodne zazpívat si Walking After Midnight od Patsy Cline a zbývající se v doo-wop sboru pohupují a „houslí“. A zopakují si to – daleko jazzověji – s Why Don’t You Do Right? od Peggy Lee. Kate Young si vydupala nejsmut- nější okamžik: Sally Free And Easy, proslulou píseň o nevěře napsanou už nežijícím Cyrilem Tawneym, kterou si předtím vypůjčily The Unthanks i Ma- rianne Faithfull. Nejmocněji zní June Is The Coldest Month Of The Year ve vášnivém po- dání Elizy, která si ve velšské námoř- nické skočné 100 Years „zabubnuje“ na tamburínu. Neočekávaný malý klenot, napsal v albové recenzi pro magazín fRoots Colin Irwin. Bez rozmýšlení opisuji: je to fakt klenot.
Hem Hem, 2013, 48:13
