Charles Lloyd s tenorsaxofonem a altsaxofonem, Jason Moran u piana, Reuben Rogers s kontrabasem a Eric Harland u bicích se po koncertní nahrávce Rabo de Nube z jara 2007 tentokrát sešli poprvé ve studiu. Do Santa Barbary na kalifornském pobřeží, necelé tři stovky kilometrů od pověstného Big Sur, kam se Lloyd uchýlil před světem mezi beatniky po rozchodu svého slavného kvarteta na konci šesté dekády. A tam nastala jeho duchovní cesta k hudbě, kterou začal rozvíjet na konci let osmdesátých po svém kapelnickém návratu na jazzovou scénu. Občas bývá přirovnáván k pokračovatelům Johna Coltranea. Ano, má to však souvislost právě s duchovním přístupem k hudbě, k jazzu, méně s Coltraneovou expresivitou, až extatičností.
Lloydův nástup a přijetí jazzovým i rockovým publikem přímo souvisel s érou květinového hnutí, kdy ve zmatku aktuálních sociálních a politických okolností celá generace hledala cestu ve východních filozofiích. Coltrane byl ale mnohem více spjat s africkými kořeny, bylo to pro něj přirozenější, modalita Orientu byla u něj spjatá spíše s africkou Arábií. Lloydův vztah k Africe, k jádru jazzu, je v jeho repertoáru průběžný a důrazný. Na jeho albech najdeme známé spirituály, také zde se k některým vrací: Go Down Moses, Lift Every Voice And Sing, The Water Is Wide – poslední dva citované dokonce daly název jeho albům v letech 2000 a 2002 (ECM). Z Lloydových podstatně mladších spoluhráčů se dnes již jeví jako velká klavírní hvězda Jason Moran (1975), téměř o dvě generace mladší než letošního 15. března třiasedmdesátiletý Lloyd. Svědčí o tom řada jeho alb z právě uplynulé dekády. Lloyd však setrvale připomíná vědomí souvislosti s průkopníky moderního jazzu – pro nové album si vybral Monk’s Mood a Ruby, My Dear, dnes standardní klasiku, kterou stvořil Thelonious Monk před více než půl stoletím. V sedmdesátých letech Lloyd se saxofonem nebo s flétnou vypomohl některým hvězdným rockovým kapelám a vzpomínkou na onen post-hippiesovský čas je zařazení Caroline, No od Beach Boys, přesněji přepracované verze původně sólového singlu Briana Wilsona z března 1966. Eric Harland neměl lehký úkol, když měl nahradit letitého spoluhráče, Lloydova kamaráda a vrstevníka, Billyho Higginse (1936–2001). Ale slyšte například Harlandův doprovod ve spirituálu Go Down Moses, jeho dialog s basou a pianem v mezihře této písně, a hned je zřejmé, že Lloydův čich pro mladé muzikanty s věkem neochabuje. Ve spirituálu Lift Every Voice And Sing však mladé trio strhne po klavírní a basové exhibici svého kapelníka až k free závěru, jak za dob Forest Flower. V totožné náladě „květinového“ období zůstaneme už do konce: v Lloydovu Being And Becoming a v závěrečném devítiminutovém rozjímání Tagi, tiché slovní meditaci Charlese Lloyda s citlivým doprovodem Moranova klavíru a legato basováním Rogerse. V druhé polovině skladby však meditaci převezme tenorsaxofon.
Toto Lloydovo album je pro zralého posluchače. Pro takového, jenž melancholii, smutek, už nepovažuje za stav duše, který je nutno za každou cenu přehlušit naordinovanou radostí za každou cenu. Lloyd na tenorsaxofon je jedinečný, rozpráví zaujatě, ví, že už nemusí hrou drásat. Tryskat energií z hloubi své osobnosti ke svému sdělení už nepotřebuje. Je baladický. Nakolik je jeho niterný projev totožný s tím, kterak hrál se svým věhlasným kvartetem v roce 1967 v narvané velké Lucerně, nedávno autenticky připomněla Česká televize záznamem z tehdejšího mezinárodního festivalu.
ECM/2HP, 2010, 73:00