Mladá jazzová generace třaskající avantgardními nápady na konci zlatých bigbítových šedesátých let se řadí, jeden po druhém, mezi sedmdesátníky. Jen letošní jaro to postihlo například Carlu Bleyovou (11. 5.) či Charlese Lloyda (15. 3.). Zrovna tito dva naplňují bezezbytku myšlenku prozaika André Mauroise (právě v rok narození jmenovaných se stal členem Francouzské akademie), že stárnutí není nic jiného než zlozvyk, na který opravdu zaměstnaný člověk nemá čas. Lloydovi k jubileu vyšel záznam koncertu z divadla v Basileji z loňského dubna Charles Lloyd: RABO DE NUBE (ECM/2HP, 2008, 75:05). Pokud vám název alba zní povědomě, je to tím, že zde titulní pomalá balada Lloydova oblíbeného kubánského zpívajícího skladatele Silvia Rodrigueze Rabo de Nube (Tail of a Cloud) uváděla už druhý disk alba Lift Every Voice (2002) – tehdy ve zcela odlišném kvartetním obsazení a s Abercrombieho kytarou navíc. Na basilejské nahrávce nástrojově nejoblíbenější Lloydovu kvartetní sestavu tvoří dva novicové – pianista Jason Morgan (1975), kontrabasista Reuben Rogers (1974) a již čtvrtým rokem v kapele setrvávající bubeník Eric Harland (1976). O všech třech lze říci, že patří k nové generaci talentů, jejichž hra se spíše poučuje u avantgardního jazzu než u soudobých fúzí. Právě tento fakt způsobuje, že Lloydova hra se odklonila od ryzích etnických inspirací, jimiž se zaobíral nejsilněji s Billym Higginsem (Which Way Is East, 2004) či se Zakirem Hussainem (Sangam, 2006) a připomíná spíše výbušnou éru Lloydova kvarteta z konce šedesátých let, ještě s Jarretem a DeJohnettem.
Do rozbouřených vod šesté dekády nás strhne hned úvodní Prometheus free tenorsaxofonovým sólem a klusající rytmikou, sólové legato basisty a expresivní sólo klavíru nečekaně otevřené takřka ,gershwinovsky‘. V Migration of Spirit Rogersovo sólo navodí atmosféru pro Lloydovo jímavé baladické téma plné emocí a spirituality – tak si představuji, že by dnes mohl hrát letos v září dvaaosmdesátiletý Coltrane, kdyby žil. Flétnové, sametově altové a následující klavírní sólo, neboli další úžasné muzikální zamyšlení Booker’s Garden, nečekaně rozhýbe v dlouhé střední části perkusní hra s kontrabasem. Tarogato v Ramanujan vnese něco arabského koloritu, ovšem s free spodkem, obzvláště klavíru. V La Colline de Monk se Moran blýskne v parafrázích znalostmi kořenů moderního jazzového klavíru. Sweet Georgia Bright je Lloydova kompoziční ,vykopávka‘ z roku 1964, kdy hrál se Zawinulem v kapele altsaxofonisty Juliana ,Cannonballa‘ Adderleyho. Souhrnně řečeno, na albu nenajdete chvilky banalit, skvělí třicátníci na Lloyda působí jako elixír mládí, a doufám, že tentokrát už se nebude muset zklamaně odebírat do ústraní v Big Sur, neboť rovnováhu pro svou mysl a duši už nosí v sobě a vnáší ji intenzivně do své hudby od konce osmdesátých let.
