Charles Lloyd: Sangam

10_06_Charles_LloydPokud by někdo saxofonistu, flétnistu, pianistu a skladatele Charlese Lloyda podezíral, že častější výskyt etnických nástrojů na jeho albech s Billym Higginsem (Which Way Is East, ECM, 2004) nebo na novém SANGAM (ECM/2HP Production, 2006, 75:00) s tably Zakira Hussaina, souvisí se současnou world music, snadno se přesvědčí o opaku poslechem jeho hudby v průběhu času. Srdcem jeho přesvědčivé hry zcela příbuzenské s hudbou Johna Coltranea, je sdělení rozehrané už v obsáhlé dvojdílné svitě Forest Flower ze šedesátých let.
Vezměme si jeho skladbu Hymn To The Motter. Na albu All My Relations (ECM, 1994), věnovaném památce jeho duchovního rádce Swamiho Ritajanada, se tato skladba objevila poprvé: do jemného prologu perkusí Billyho Harta vstoupí piáno Boba Stensona a na závěr začne táhle vyzpěvovat Lloydův tenorsaxofon. Téma je silně spirituální,zpěvné, pomalé. Doslova v poslední minutě se však smutek na pár taktů změní v radostnou úlevu, k níž nelze dojít bezvěrectvím. Podruhé se tento hymnus objevil jako úvodní titul dvojalba Lift Every Voice (ECM) o deset let později. Úvodní citace tématu patří citlivému stylu elektrické kytary Johna Abercrombieho, podmalované mystickým hukotem klaviatury pod prsty Geri Allenové. Zdánlivý odkaz na jazzrockovou estetiku zvukové barevnosti však vezme postupně za své a nástupem Lloydova tenora se téma rozezní ještě větší možná melancholií, možná pokorou, než ve starší nahrávce. Onu ozdravnou radost však vnese tentokrát už v půli skladby sólo klavíru. Zakončení pak zřetelně opět upomíná na Forest Flower, včetně pravidelně tepajících činelů. Do třetice se můžeme zaposlouchat do Hymn To The Motter na albu nejnovějším. Tato verze pojednou jazzově omládla, stává se ódou na radost Charlese Lloyda, je rytmicky svěží, Lloyd lehce přefukuje, odbíhá od základního tématu až k náznakům free – najednou jste zpět na festivalu v Monterey roku 1966.
Kruh se uzavřel, Lloydova hudba je kompletní. A právě taková je celá nahrávka se Zakirem Hussainem na tabla a perkuse, bubeníkem Erikem Harlandem na bicí nástroje, perkuse a klavír a Charlesem Lloydem hrajícím na tenor a sopránsaxofon, tarogato, basovou a altovou flétnu, drobné perkuse a piáno. Toto složení nástrojů a muzikantů umocňuje ,květinovou‘ náladu šedesátých let, hledání jiné filozofie pro žití, jiných cest ze zmatků okcidentu v nabídce duchovního založení východních kultur. Ale také ztrátu nadějí, vedoucí zklamaného Lloyda k odchodu do Big Sur zkraje sedmé dekády a k letité odmlce na scéně světového jazzu.

Přidat komentář