Rubriku takto poťouchle pojmenovanou jsem si vymyslel kvůli malému zájmu médií o systematickou recenzní dokumentaci tuzemských nahrávek. S generací muzikantů nastoupivších na naši scénu na přelomu století, a hlavně během nulté dekády století nového, se stala internacionalizace a hráčská kvalita tuzemského jazzu natolik samozřejmostí, že rubrika tohoto jména ztrácí původní smysl. Vždyť nakolik jsou ,tuzemské‘ desky Dorůžky, Procházky, Pivce, Šmoldase, i těch starších, Viklického, Daška, Honzáka, Uhlíře, se zahraničními jazzmany, nebo desky Mráze, Décziho, Růžičky ml., vznikající vprostřed americké scény? A nahrávky vzniklé v zahraniční? ,Jazz tuzemák‘ je, doufejme jednou provždy, nasvícen reflektory světové scény a zvláště na domácím kontinentu může hrát důstojnou úlohu.
Současnost s minulostí propojuje 2CD BASS DEVOTION (Multisonic, 55:57, 37:15, 2010). Objevilo se k životnímu jubileu kontrabasisty Františka Uhlíře (24. 7. 1950): disk s letošními nahrávkami z Kaštanu (3. 2.) je vydáván v kompletu s reedicí LP BASSSAGA, jedné z nejzajímavějších desek osmé dekády, nahrané v březnu 1984 (Panton, 1984). Tehdy zaujala Bassaga už proto, že vybočovala z doznívajícího jazzrockového mainstreamu české scény směrem ke zvukově i stylově experimentujícímu mainstreamu, zde s pomocí smyčcového kvarteta složeného z dvojic viol a violoncell. Cena nahrávky stoupla o smutný fakt, že ve třech skladbách ještě zazní vibrafon Karla Velebného: na měsíc přesně pět let poté zemřel. Také skvělého někdejšího kytaristu a houslistu Celuly Zdeňka Dvořáka na novinkách (s výjimkou Mind The Step P.J. Ryby, kde hraje na housle) jen tak nenajdete. Na LP dále hráli Emil Viklický, Josef Vejvoda a holandský bubeník Tony Nahar. Uhlíř je nejen následníkem domácí kontrabasové tradice, v níž právě harmoničnost a zpěvnost podložená virtuozitou a dokonalým swingem vynesla na vrchol světové scény Jiřího Mráze, ale také zárukou kvalitního mainstreamu, autorem skladeb, jež zaujmou, a je ukotven v evropské tradici. Nahrávka z Kaštanu Bass Devotion představuje v nejlepším světle a zcela v návaznosti na Basssagu hru Uhlířova současného kvarteta s altsaxofonistou Davidem Vrobelem, kytaristou Adamem Tvrdým a bubenickým souputníkem Jaromírem Helešicem. Bassdevotion je Uhlířovým autorským dílem, v Devotion zahrají také standard When You Wish Upon A Star a Shorterovo Lester Left Town.
Album Bory Kříže (6. 7. 1926– 12. 10. 1987) je historickým svědectvím. Jeho hra na akordeon vychází z pozdního swingu a rané moderny. Už v rámci doby vzniku (Malostranská beseda 31. 5. 1982) nahrávka působila poněkud staromilsky. Nicméně hudba, kterou nabízí, musí posluchače bez předsudků nadchnout. Hodnotu CD BORA KŘÍŽ & VLASTA PRŮCHOVÁ (Radioservis, 60:53, 2010) si však uvědomíte vcítěním se do swingu bubeníka Vladimíra Žižky (10. 5. 1927–27. 9. 2009) a zaposloucháním se do čtyř standardů zazpívaných neuvěřitelně mladistvým, jazzově ,americkým‘ hlasem Vlasty Průchové (12. 7. 1926–16. 6. 2006), bez nadsázky české Elly Fitzgeraldové. Pro tuto část vystoupení přesedl Bora Kříž ke klavíru a celou hru posunul do modernější atmosféry. Průchová zpívala celý život neuvěřitelně krásně, spolu s bluesověji a spirituálněji zaměřenou Olmerovou jsou zatím nedosažitelnými hvězdami českého jazzového vokálu: marná sláva, pro jazzový zpěv jsou životní peripetie zápočtovými hodnotami. Bora Kříž má jednu společnou věc s Průchovou – oba jsou našimi nejlepšími interprety bopové scatové improvizace (slyš How High Is The Moon), ale jsou zde i kousky, v nichž zazáří jako akordeonista, například v sólu baladického Jitterburg Waltz, nebo v instrumentální Blue Moon. Trio těchto již nežijících osobností našeho jazzu doprovází na kontrabas stále činný Vít Fiala (1943) – v souvislosti s ním bych rád upozornil na jeho loňský skladatelský projekt pro Bohemia Saxophone Quartet History Of Jazz (Radioservis). Žižka s Fialou byli Křížovými souputníky už od roku 1977 a jedinými dokumenty jsou EP Trio Bory Kříže (Panton, Mini jazz klub č. 40, 1984) a posmrtně vydané LP Tak hraje swing Bora Kříž (Panton, 1988).
Ač roj kapel nejmladších generací našeho jazzu neustává v tvůrčím hemžení, nejsilnější zážitek letoška mi poskytl tenorsaxofonista Ondřej Štveráček (1978) v triu na festivalu v Boskovicích. Snad nikdy jsem neměl na koncertě pocit takové blízkosti Johna Coltranea, jako v červencovém Zámeckém skleníku! Další překvapení: většina skladeb nebyla od Coltranea, jež jsem prostě nepoznával, ale Štveráčkovy vlastní! Stejné je to na albu jeho kvarteta WHAT’S OUTSIDE (Cube-Metier, 56:00, 2010). Hned úvodní strhující What’s Outside odhalí všechny klady kvarteta: dravá hra s vokalizací vlastní improvizace pianisty Ondreje Krajňáka, výbušná hra bubeníka Mariána Ševčíka a bezpečné propojení všeho basistou Tomášem Barošem. Ve třetině skladeb ještě hostuje na perkuse Radek Němejc. Baladickou Štveráčkovu ,vyprávěnku‘ Three For Kate lze citovat jako ukázku, že i pomalá skladba může být plná napětí a gradace vedoucí až k extatičnosti. A s jeho Dedicated se blížíme až k spiritualitě Coltraneovy hudby druhé poloviny šedesátých let. To vše posluchačovu zvědavost připravuje na provedení pravého Coltraneova tématu Africa: Štveráčkovo kvarteto stvořilo zvukově hutnou a tajemnou pralesní atmosféru prodchnutou šamanskými vlivy, bez obav srovnatelnou s nahrávkou Coltraneova orchestru v jednašedesátém.
Album duet KAREL RŮŽIČKA & KAREL RŮŽIČKA JR. LIVE (Radioservis, 59:35, 2010), otce klavíristy (1940) a syna saxofonisty (1973), je setkáním barda českého moderního jazzu s mladým jazzmanem už protřelým životem a hraním na newyorské scéně. Představuje směs skvěle podaných standardů a vlastní tvorby a je také pozoruhodné místem vzniku – kostel ve Vernéřovicích v rámci zajímavého konceptu série koncertů ve venkovských kostelích Broumovska. Že Růžička junior patří k největším talentům vzešlým zkraje svobodných let, se ví od počátku. Současně, jako mnozí z dalších tuzemských ,nájezdníků‘ do New Yorku, přesvědčuje, jakou váhu má leckdy opovrhovaný mainstream moderny v přímém sousedství s klokotem avantgardního jazzu: důvodem je nezničitelná lidská muzikálnost. Vedle skladeb Berlina, Younga, Shortera, Kapera a Heymana tu zazní opět Night Song Růžičky staršího a Dvořákovo tradicionalistické téma Going Home, tentokrát se synovou fl étnou, kterýžto nástroj booklet mladému Růžičkovi upírá, v jeho diskografi i je skvělou novinkou. Růžičkův tenorsaxofon má vlastnosti zaníceného vypravěče, hrajícího si se slovy i obrazy. V tom je blízký pojetí úlohy ,mužného‘ zvuku tenorsaxofonu Jerryho Bergonziho. Album končí baladou Body And Soul, jejíž název symbolizuje podstatu jazzu přímo: je to hudba těla a duše.
Obdobnou muzikantskou pohodu šíří americká nahrávka se zvukově intimní zvonkohrou elektrického Rhodes Piana Jana Knopa s hutnou zvukovostí Hammondových varhan Ondřeje Pivce, rytmicky decentně podpořená americkým bubeníkem Gregorym Hutchinsonem. Album zrozené v New Yorku nazvali IT’S ABOUT TIME (Animal Music, 64:02, 2010) a přivádí nás pod největší žár soul jazzu, který se vyloupl z hard bopu v padesátých letech pod vlivem blues, gospelů a černošské populární hudby – pro ,gospelovou‘ duši Hammondek jako dělaný. Úvodní pomalý standard z repertoáru Franka Sinatry napoprvé trochu zarazí přímočarou ,popjazzovostí‘, ale po těchto zahřívacích minutách se již hudbou této trojice můžeme nechat houpat, kolíbat, natřásat při vychutnávání zvuku obou nástrojů, které tvárnost melodií zesilují a ozvláštňují. Užijete si Silverovu proslulou baladu Peace, rozhoupané Manciniho a Mercerovy Days Of Wine And Roses, klusající Soon bratrů Gershwinů, vlastní rhythm&bluesové Blues For Petr, Harrisovo Cold Duck Time či hypnotický tradicionál Just A Closer Walk With Thee. Pivec dokazuje, že jeho vývoj pokračuje: pro hru na Hammondky nestačí být jen dobrým klavíristou, nástroj vyžaduje intimnější soužití se svým ovladatelem. Najponkovo Rhodes piano se stává zvukově dalším rejstříkem varhan a výsledkem je úžasný chrámový zvuk.
Nenechte se odradit obalem CD MIRIAM BAYLE (Animal Music, 68:07, 2010) s detailem zmrzlé tváře s posledními zbytky krve ve rtech a nosních dírkách. Byť její zpěv lze zařadit ke cool jazzu, samozřejmě, jak se sluší na středoevropskou zpěvačku, patřičně rozhoupanému latinskoamerickými rytmy, její hlas je nebezpečně podmanivý. Doprovázejí ji stálí spoluhráči s řadou hostů: Matej Benko, Petr Dvorský, Bady Zbořil, David Dorůžka, Miloš Dvořáček, Ondřej Pivec, Radek Zapadlo, Miroslav Hloucal, Markéta Smejkalová (bs), Štěpán Janoušek (tb), ba i podílník na technické části Milan Cimfe (tamburina) nebo smyčcový orchestr Štěpána Pražáka. Zvuk nahrávky je proto pestrý, většinou téměř bigbandového charakteru (Big City, 500 Miles High, Gentle Rain a další), ale jsou tu také intimnější kousky, např. kvartetní Spring Can Realy Hang You Up The Most se smyčci, You And The Night And Music s houslovým sólem Vojty Lavičky nebo krásné závěrečné duo s Dorůžkovou kytarou Goin’ Out Of My Head.