Chuť jazzu tuzemáku /7/

Vlastně si nemám co stěžovat. V éře hlubinného socialismu jsme si neustále a oprávněně stěžovali, že zdejší hudba není dostatečně dokumentována, což znamená, že bez zvukových konzerv není následujícím generacím zřetelný skutečný pohled na scénu předchůdců, na její tvář všedního dne. Před mladou jazzovou publicistikou setrvává úkol, kterak si sehnat staré černé desky, které tu byly v letech padesátých až osmdesátých. Číst si o hudbě od pamětníků je sice dobrým vodítkem, ale hudbu je nutno slyšet. Díky nahrávkám ještě starších, desek „78“ éry swingové, a nejnověji i moderny let šedesátých ze záznamů rozhlasových či soukromých archivů, získáváme představu o kvalitě našeho jazzu alespoň vzorkově. Nepřestane mě fascinovat ignorantství dědiců Supraphonu, Pantonu a Opusu, že nevydávají až na doslova pár výjimek své předlistopadové tituly z důvodu uchování vlastní identity, také kulturní identity obecně. Ve století, kdy archivy čehokoli bývají samozřejmě převáděny vždy na nejnovější média, ba dokonce v nich rozšiřovány o dříve nedostupné dokumenty – ať už z technických nebo politických důvodů. Takže abych se vrátil k úvodní větě, dnes bych si neměl stěžovat, že série koncertních záznamů Jazz na Hradě chrlí na trh většinu vystoupení, pokud zrovna nenarazí na překážky technické či licenční.

5_minirecenze1Nabídku proto zahajuji ,prezidentskou jazzklubovou‘ sérií. Boris Urbánek: TUTU (Multisonic, 2007, 59:24) představuje z dnešního pohledu zcela banální postjazzrockovou fúzi ukotvenou v elektrickém mainstreamu osmdesátých let, plnou odkazů k období klasiky tohoto avantgardního proudu přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Hudbě nelze vytknout energetickou hodnotu nebo melodičnost postavenou na zpěvu saxofonů či flétny Michala Žáčka, potažmo skladeb lídra a klávesisty Borise Urbánka, ale nelze se dočkat také žádného překvapení. Rytmiku omlazeného TUTU tvoří baskytarista Martin Gašpar s bubeníkem Marcelem Buntajem. Coreovská My Spanish Way ve mě probudila příjemné zážitky z prvních poslechů úvodních alb Return To Forever (1972–73) s tóny flétny Joea Farrella, a nepochybně z tehdy nesamozřejmé, uchu lahodící barvy elektrického piána Rhodes.

5_minirecenze2Z loňského pozdně májového večera v Míčovně pražského Hradu vzešly hned dvě nahrávky, UNITY QUARTET (Multisonic, 2007, 45:33) s kytaristou Vilémem Spilkou, saxofonistou Radkem Zapadlem, basistou Petrem Dvorským, bubeníkem Kamilem Slezákem a hostujícím Jaromírem Hniličkou, a z druhé půli večera JAROMÍR HNILIČKA BAND (Multisonic, 2007, 37:50) s nástrojově totožným obsazením, leč vyjma shodného 5_minirecenze3bubeníka se starší generací jejich uživatelů: Günter Kočí s tenorsaxofonem, Roman Pokorný s kytarou a Vincenc Kummer s kontrabasem. Obě alba mají jedno společné: dobře repertoárově zvolenou koncepci. Unity Quartet se soustředil na standardy moderního jazzu z období většího příklonu k blues v éře hard bopu. Zajímavé je souznění Spilkových akordů s Dvorského basou, které místy vytváří téměř sound hammondek. V půltuctu titulů zazní také Davisovo No Blues, Coltraneovo Equinox, Monkova Evidence či Hendersonovo Inner Urge. Pětasedmdesátiletý Hnilička maluje svůj jazzový portrét na druhém albu nikoli coby muzikanta známého nekonvenčními výrazovými prostředky, ale jako jazzmana obracejícího se ke geologickým vrstvám, jež ho v počátcích magnetizovaly existencí jazzu. Použil k tomu repertoár jednoho z nejplodnějších písňových skladatelů moderní populární hudby 20. století Jeromea Kerna (1885 –1945). V nich si s chutí zahraje na trubku sóla a svěže znějícím hlasem zazpívá. Tato parta by jistě dokázala pojmout standardy podstatně soudobějším způsobem, zřejmě právě z výše uvedených nostalgických důvodů dala přednost spíše retro podobě moderně swingové, uzpůsobené pěveckému pojetí protagonisty. Mezi pěticí písní si můžeme společně pobrukovat například věčně zelené I’m Old Fashioned, All The Things You Are či The Song Is You.

5_minirecenze4Album Rudolfinum Jazz Orchestra: HOMAGE TO JAROSLAV JEŽEK (Cube -Metier, 2007, 69:43) dokumentuje premiérový koncert nového big bandu řízeného Milanem Svobodou u příležitosti stého výročí Ježkova narození. Nikoli však v live podobě, ale tamtéž zopakovaný již bez publika o dva dny později, 21. 12. 2006. Aranžující Milan Svoboda, Emil Viklický a Karel Růžička každý po svém upravili do orchestrální podoby buď přímo některé Ježkovy písně (V domě straší duch, Svítání, Ezop a brabenec), nebo sestavili autorské koláže inspirované danými melodiemi a provázané citacemi dalších titulů. Přes aranžérskou modernost, sahající v drobnostech až na dotek třetího proudu, je u jednotlivých titulů zachována povinná dávka melancholického vztahu k jazzu Ježkova období, kterou máme zřejmě v sobě. Velmi dobře tuto polohu představuje Svobodův Výlet do temně modré s vůdčími sóly tenorsaxofonu Milana Krajíce. Ježkianu Viklického uvádí dlouhé, zkraje ,gershwinovské‘ sólo trubky Michala Gery. Viklický si v této čtvrthodinové skladbě udržuje bluesovou náladu, což vytvoří prostor pro sóla Krajíce, barytonsaxofonistky Kateřiny Stupkové a trombonu Roberta Kozánka. Závěr však obdaří strhující swingovou orchestrací. Svobodův rukopis je nejslyšitelnější v Ezop story, dokonce s odkazem na historizující zvuk dechových sekcí, s dravým sólem Stupkové, lehce free sólem Růžičky a výbušným závěrem bubeníka Ivana Audese. V poslední větě recenze koncertu v Harmonii (2/2007) jsem konstatoval, že „Ctižádostivé těleso na významné půdě si nemůže dovolit žít bez vývoje“. Když byl místo vývoje a spolupráce se špičkovými zahraničními aranžéry, dirigenty či sólisty, jak nám slibovali otcové zakladatelé, trumpetisté Zdeněk a Jiří Šediví s Milanem Svobodou, o rok později koncert proveden jako přes kopírák, došlo mi, že na vývoj v jazzu je u nás nejen málo peněz, také času. Nebo iniciativy?

Zjevně záměrně baladicky laděné album Emil Viklický Trio: BALLADS AND MORE (Arta/2HP, 2008, 69:30) je plné snění a modré nálady. Souhra a improvizační důvtip Viklického s kontrabasistou Františkem Uhlířem a bubeníkem Laco Troppem dělá z jejich hudby zážitek, který musí přijmout každý posluchač bez předsudků získaných plavbou v dobově upřednostňovaných stylových proudech. Troppův rytmizovaný ,šelest‘ stojí za poslech sám o sobě. Vybraný repertoár ukazuje, jak bohatá je pokladnice standardů rodících se v průběhu minulého století, jak to nejlepší z různých dob a stylů vedle sebe dobře zní díky své nepopiratelné kvalitě: od klasiků Colea Portera (All of You) či Harolda Arlena (Polka Dots And Moonbeams), přes Jarrettův Coral až k Leaving Richieho Baracha a Always And Forever Pata Methenyho. Z vlastního soudku trio zařadilo pouze Uhlířovo Mayby Later a Viklického Highlands, Lowlands. Album určitě potěší i ty, jimž se zdá, že Viklický svou moravskou notu do jazzu prosazuje nadmíru.

5_minirecenze5Ondřej Pivec: OVERSEASON (Animal Music, 2008, 51:07): retro swingující, ve správných chvílích patřičně rytmicky přitvrzené, jak se sluší na háv soul jazzu, si jako pamětník mající v šedesátých letech, kdy tato hudba patřila k aktuálním proudům, k dispozici pouze supraphonský výběr Jimmyho Smithe na LP a jednoho McDuffa nahraného z rozhlasu, docela užívám. V Pivcově hře se samozřejmě odráží také pozdější vývoj. Hammondky totiž nejsou svázány výhradně s bluesovou modernou vycházející z hard bopu, jsou tu také varhaníci naslouchající Coltraneovi, jak jim nabídnul jednu z možností Larry Young/ Khalid Yasin. Nebo rodák z Martiniku Eddie Louis, který nachází oporu spíše v melodičnosti, v níž lze vystopovat též inspirace karibské. Jen naznačuji, že Pivec má díky své improvizační nápaditosti dokořán otevřená vrátka ze soulové či funky škatulky. Album vzniklo koncem loňského léta v New Yorku s bubeníkem Organiku Tomášem Hobzekem, který se rychle vypracoval mezi českou bubenickou smetánku a se dvěma americkými jazzmany, kytaristou Jakem Langleyem a tenorsaxofonistou Joelem Frahmem. Pivec sestavil pestře znějící repertoár ze skladeb svých, po jedné od Hobzeka a Langleye a dvou převzatých. Invitation je od mistra přes filmovou hudbu, varšavského rodáka žijícího postupně v Německu, ve Francii, nakonec v USA, Bronislava Kapera. Druhá, Blues for Doc, je od tenorsaxofonisty Joe Hendersona, který vedle vlivného působení na freejazzové scéně přispěl i jazz rockové fúzi.

Mimochodem, zamýšleli jste se někdy nad tím, proč se tak dobře poslouchají témata standardů, ať už je hraje Armstrong, Davis, Coltrane, Corea, Jarrett, Stern či Redman?

Přidat komentář