Činna, Prag Zeuhl Zekt, 28. 4. 2015, Panoptikon Barikáda, Praha / Ostřanský + Václavek, Činna – křest CD Takový pěkný koníček, 17. 5. 2015, Malostranská Beseda, Praha
Onoho prvního večera byl zpěvák Činny Hmyzák nachlazen, což dodávalo jeho hlasu zvláštní zastřenost, jež ovšem nebyla úplně na škodu a naopak působila jako takový mlžný opar, který dodával vystoupení vpravdě šansonový nádech. Vzhledem k tomu, že se blížilo velké vystoupení, působila tahle seance ale spíše jako črta. Koneckonců tu chlapci byli v roli předskokana.
Hlavním aktérem bylo tentokrát souručenství Prag Zeuhl Zekt, jehož kořeny sahají k někdejší nadějné alternativní skvadře Pro Babalu Aye, jež se po odchodu klávesisty Jiřího Janďourka k Mikoláši Chadimovi transformovala v seskupení Ma-Ma, které se věnovalo zpočátku vokální tvorbě – středověkým a renesančním písním a současné duchovní hudbě. Pak se ale rozhodli nazkoušet pravděpodobně nejznámější opus kultovní francouzské kapely Magma – Mëkanïk Dëstruktïw Kömmandöh z roku 1973 a tím bylo našlápnuto k dnešní podobě. Revivalové kapely jsou celkem módní záležitost, ale stát se revivalem Magmy mi přijde vskutku originální. Prag Zeuhl Zekt mají ovšem širší záběr a tak třeba hned na úvod jejich vystoupení zazněla skladba od mladší zeuhlové kapely Ad Vitam a posléze i od projektu Offering, který je poctou Christiana Vandera (osnovatele Magmy) jeho guruovi Johnu Coltraneovi. Důležité ovšem je, že tahle parta sice ctí předlohy, ale přesto jim dodává osobitost a nesnaží se o otrockou interpretaci. Má to takový zvláštní retropel a přitom vlastně živou mízu. Není to žádná upocená snaha napodobovat idoly, ale skutečně radostná pocta, při níž cítíte ze všech zúčastněných to správné zaujetí. Vrcholy byly pochopitelně cover Kobaia a pak de facto závěrečná cca čtyřicetiminutová suita M.D.K. Není divu, že se na premiérovém uvedení její české verze před časem podílel s chutí i skutečný člen Magmy – klávesista James McGaw. Celkově má tenhle soubor potenciál posouvat se dál.
Křest živáku Takový pěkný koníček byl skutečně takový živý pěkný večírek. Tentokrát se role „zahřívačů“ ujali dunajisti Josef Ostřanský a Vladimír Václavek a oprášili v akustické podobě skladby své někdejší kapely. To nebylo poprvé a slyšel jsem na to pět už mnohokrát chválu, ale teprve až jsem vše uslyšel na vlastní uši, zjistil jsem, že tyhle písně mohou mít opravdu různé podoby a každá z nich své půvaby. Zejména jsem si nedovedl představit na do značné míry na bicích a specifickém Kolšovského hlasu postavený „megahit“ Prší, ale i zde jsem byl příjemně překvapen. Hlavní devizou těchto verzí je bezesporu příjemně prozářená temnota.
Protagonisté večera pak tentokrát s plnou vervou dokázali, jak jim sluší druhá míza. To vše bez okázalosti, s pověstným laskavým humorem a nesmírnou, lehce nostalgickou, lehce surrealistickou, těžce poetistickou a těžce vroucí noblesou. Staré i nové písně jako by vycházely z téhož tavicího kotle a nesly se tichou šedavou nocí, v níž se blázni sklání nad ukrojenou vodou, koráb a krab si povídají, nitka záclon nepovívá, vycházejí z vás stíny, narážíte na pazderit, halíte se do ohně malin, kde to stále šustí lepkavým deštěm a v rybníku klouzají nohy nad hlavou a vůbec se dějí všechny ty roztodivné úkazy. Tak to má být hoši z někdejšího bundeswehru! Vaše hobby je vám ke cti!
