Ještě před pár lety se avantgardní scéna metalu vyhýbala velký obloukem. Jakékoliv námluvy s tímto největším subžánrem nemainstreamové muziky byl smrtelným hříchem, za který se draze platilo. První kdo toto dogma popřel, byly drone metalisti, kteří na to šli šikovně přes brod jménem dark ambient/industrial, a pak se hráz defi nitivně protrhla. Dnes se už nikdo za svou pocvokovanou džísku z učňáku stydět nemusí, ba naopak. Mnozí zapovězeného ovoce užívají plnými hrstmi. Další, kdo se přiznal ke svým metalovým kořenům je i elektronický experimentátor Ivan Pavlov alias CoH. A nebylo to teprve v tomto roce, ale už před jedenácti roky, kdy vydal svou třetí desku Iron. Tehdejší pocta všem fanouškům „hevíku“ byla částečně vážnou prací, částečně parodickou hrou kočky s myší. To letošní pokračování má mnohem vážnější kořeny. Základní samplovanou matricí už nejsou notorické hity Iron Maiden nebo Metallicy, ale „bezejmenné“ riffy zaznamenané v Centru hudebního výzkumu na Yorkské universitě. Hru na vážno také podtrhuje soustava manipulovaných záznamů pořízených během sovětské éry Ruska, které odkazují na Pavlovovy undergroundové kořeny začátku 80. let, kdy nejen interpretace metalu, ale prostý poslech, byl striktně zakázán. Iiron je spíše než dobře maskovanou elektronickou deskou rockovým manifestem hudebníka, který k metalu přistupuje z pozice zručného programátora. Metalová kila jsou ve většině skladeb zrobotizována, takže místo typické machy plné machismu a potu bodují nekonečným, strojovým efektem. Základní kytarovou vazbu samozřejmě doplňuje střídmá elektronika a decentní automatický bubeník. Oba tyto elementy poctivě slouží metalové povaze desky. I přesto, že letošní album je o několik stupňů vydařenější než 11 let ostrý předchůdce, majstrštykem se mezi metalisty jistě nestane.
To Marko Ciciliani šel na věc z vampýrské stránky. Jeho čtyři hudební rozmáchlé fresky mají referenční body zabodnuty do upírských filmů a heavy metalu. Stačí už názvy jednotlivých opusů – Vampýrismus, Erotika, Kanibalismus a znovu Vamp. Marko tak odkazuje na téměř sto let starý francouzský fi lm Les Vampires režiséra Louise Feuillada, který byl natočen v pařížských ulicích první světové války a pro svoje nejednoznačné odsouzení zločinu byl shledán nevhodným pro veřejné promítání. První trezorovka, bychom dnes řekli. Ale nazpět k hudbě samotné. Pokud vnější znaky desky Jeanne of the Dark odkazují k metalu, hudební vyznění posunuje album do zcela jiných teritorií. Jeho soubor Babin Zub, který kromě jeho samotného, hrajícího na všemožné elektronické nástroje a klávesy, tvoří ještě Barbara Lüneburg (elektrické housle), Michael Blank (elektrická kytara, bezpražcová basa) a Fedor Teunisse (perkuse a bicí). Referenčním bodem desky je také účast Terre Thaemlitze, který už svých chaotickým působením na scéně předznamená, co od desky můžete zhruba čekat. Primárně rocková energie fi lmově popisné hudby je po celou dobu lámána free jazzovými záblesky a dalšími nejasnými odbočkami. Promyšlený eklektický celek desky je mnohovrstevnatým postmoderním dílem, které vyžaduje sérii poslechů, než alespoň v kostce obsáhneme základní tvar, který je čtveřicí muzikantů načrtnut.
