Ne vždy dokáže smyčcové trio spojit perfektní hráčské podání s naprostou přístupností hudby. Kontrabasista Jean Felix Mailloux však svede na tenké hraně oscilovat mezi takzvanou vážnou hudbou a melodiemi, které bychom mohli s určitou licencí pojmenovat jako populární. Jeho tajemství spočívá v tom, jak eklekticky umí skloubit prvky klasiky, filmových soundtracků a folku, prostě jak prostřídává lyrické, vláčné a hojivé atmosféry s rytmičtějšími záchvěvy. Mailloux je právě členem tria CORDAME (což je zároveň titul desky na Malasartes, 2007, 54:51) a spolu s houslistkou Marie Neige Lavigne a violoncellistkou Julií-Odile Gauthier-Morin posluchače vtáhne do jemně zamyšlené, až hloubavé tóniny, kterou nicméně občas přínosně oživí perkusista Pierre Tanguay. Nečekejme překvapení, hudebníkům jde spíše o zvukové pohlazení. O vytvoření nálady, prostoru k meditování. Což se jim daří.
To album Jeana-Marca Héberta L’AUTRE (Malasartes, 2007, 49:28) sice určitou melancholičností a průzračností jako by na Cordame navázalo, jeho diapazon je však širší, jako by i pro tento způsob vyjádření hledalo nové prostory. Sám Hébert hraje na elektrickou kytaru, což samo o sobě dává skladbám větší důraznost, nová teriroria, která tu nacházíme, se však inspirují v zemích, jejichž jména a jejichž hudba pro nás zní podnes (přes vehementní prosazování world music) exoticky: v Indii, v arabských či afrických zemích. Nejde o žádný převratný posun: pouze základní melodie doznávají cizokrajnější meandry, které je obohacují. Obsazení je obdobné: na housle hraje Marie-Soleil Bélanger, na kontrabas Christophe Papadimitriou a s perkusemi tu opět důrazně zasahuje neúnavný Pierre Tanguay. Širší barevná škála a větší robustnost – to jsou předpoklady, které (alespoň pro mne) toto CD oproti předchozímu poněkud nadřazují.
Celkově je zřejmé, že label Malasartes, která spadá pod křídla kanadské firmy DAME, setrvává na niveau, které jsme mohli zaznamenat už na předchozích dvou titulech: na hudbě, která neudiví, zato však přináší potěchu. A určitou zadumanost.
