Cornelius Dufallo už obohatil svou brilantní hrou na housle počiny svých hudebních kolegyň a kolegů, jako je Annie Gosfield, Beth Anderson nebo John King, stal se nezaměnitelnou součástí takových formací, jako je Flux Quartet, Ethel a především Ne(x)tworks. Innova mu proto – po albu Dream Streets – poskytla už druhou šanci pro sólovou exhibici s titulem Journaling. Pod tímto názvem totiž uvádí od roku 2009 koncerty, ve kterých prezentuje díla současných skladatelů. A šest z nich (plus dva jeho vlastní kompoziční přípodotky) najdeme na této desce – a jsou to jména, skutečně reprezentující hudbu jednadvacátého století. Nepředstavujme si ovšem, že Dufallo (si) chce dokázat, jak dovede virtuózničit nad převzatými předlohami; je tomu přesně naopak: tím, že se podřizuje ideám jednotlivých skladatelů, demonstruje, co všechno v nich nachází, a činí tak (jak dnes také jinak?) i za pomoci elektroniky. Hned ve svých Violin Loops si melodicky bzučivě či táhle vzlínavě, ale i žertovně úskočně a žvavě fontánově zakumštuje, takže je zřejmé, že jeho skladatelský přínos není zanedbatelný. Veškerou svoji vehemenci však potom věnuje skladbě Johna Kinga: je v ní zadrhávavě niterný, svištivě a rozvichrovaně briskní a vichrně výbojný, k čemž mu zvolená Prima Volta poskytuje spoustu rozdílných, přímo přesýpacích příležitostí. Naproti tomu Empty Infi nity Joan Jeanrenaud je nesměle vláčná, rozvíravě tajnosnubná, žadonivá i slibující. Také Huang Ruo se svými Four Fragments opovrhuje jednotvárností: je vzdýmavě libozvučný, hladivě opěvující, festovně přitvrzující i klouzavě svižný, rozdychtěný i konejšivý – v těchto spirálách se projevuje. Houpavou plynulostí s oponenturou drnkání slyne Resonance Vijaye Iyera; pohybuje se jaksi krok sun krok, je vzrušivě hloubající a skočně odhalující své záměry. Three High Places Johna Luthera Adamse jsou chameleónsky rozličné: první fascinuje uhrančivou zadíravosti, výškovou sféričností i polozalknutou zacíleností, druhé je třepetavě přelévavé, skotačivě švitořící a klinkavě žonglující, třetí pak zasukovaně i běhutě pendlující v rozmezí více než čtyřminutové pronikavé meditace. Závěr tvoří Until Next Time Kenjiho Bunche, rozechvěle vyprávějící, přitakávající i oponující výpověď, komíhavě přemítavá, výstužně zaobroubená, svůdná. Ale slovy lze obtížně vystihnout, co všechno Dufallo od hudebních tvůrců převzal, s čím se (s kladnými výsledky) potýkal, čím je obohatil. Jednoznačně však z předchozích slov vyplývá, že zvolil skutečně dobře, že tento výčet je pro současné hudební směřování reprezentativní, že celé album je nesmírně pestré a že poskytlo příležitost ukázat, co všechno lze z houslí vyčarovat – jakoby samozřejmě, lehce a s potěšením. Pokud budeme hovořit o suverénním ovládání tohoto nástroje, Dufalla už napříště nemůžeme minout.
Innova Recordings, 2012, 57:37