Po předlouhých patnácti letech objíždění evropských hradů, zámků a středověkých trhů s perfektně promazanou středověkou masírkou (patery dudy, trojčlenná rytmika) bylo jen otázkou času, kdy se pánové z Corvus Corax, s růžkatým Teufelem v čele, budou chtít ukázat v artističtějším světle. Po zapuštění rockového šlahounu s názvem Tanzwut přišla před třemi roky očekávaná expanze i v akustické podobě a přinesla nesmírně úspěšný projekt předělávek skladeb ze sborníku Codex Buranus (v překladu Sborník z Bavorska). K základní osmičce muzikantů se přifařil symfonický orchestr, několik pěveckých sborů (včetně domácího dívčího kvarteta Psalteria) a operních sólistů. Vzhledem k úspěchu, který projektu přineslo nejen CD, ale také žívá, cca 80členná podoba, bylo jen otázkou času, kdy dojde na druhé pokračování. Přípravy, přerušené pouze vydáním alba Tanzwut, trvaly tři roky a další masivní symfonicky středověká nálož je tu. Pokud se podíváme nejdříve do kreditů CANTUS BURANUS II (Pica Music, 2008, 77:34), vidíme mírnou obměnu týmu (zmizeli všichni zahraniční hosté včetně našich žínek), přesto základní ,fotbalové‘ rozestavění zůstalo zachováno. Kapela si pro pokračování velkokapelního muzicírování pořídila nové, speciálně laděné dudy a ke zvýšení razantnosti celého alba zakomponovala do sestavy japonské bubny Taiko s téměř 3000 let trvající historií. Posledním důležitým střípkem mozaiky bylo angažování ostříleného Bernarda Fabuljana na pozici konduktora a aranžéra celé legrace. Dvanáctka kompozic neslevuje z mohutnosti aranží, které s klasickými Corvus Corax zatím neměli šanci přijít do styku. Jak pravil můj kolega v zaměstnání, při poslechu Cantus Buranus II mu naskočily v hlavě vize válečných historických fresek, obrazy ostré chlapské vojenské šichty na bitevním poli se všemi valéry, zmaru i opojného vítězství. Jindy dominantní dudy se proplétají symfonickým lesem a mohutnými vokálními chóry s operními sólisty na hrotu. To vše kupředu ženou Taiko bubny takže filmový velkoformátový dojem je dokonalý. V mém případě bohužel pouze do dvou třetin alba, kdy se má paměť všech těch bombastičností přesytí a další minuty už vnímá jako brnkání na stejnou strunku. U tohoto alba mi chybí místa většího ztišení, jakoby tvůrcům přišlo líto nevyužít v maximální míře desítek instrumentalistů, které k práci na 800 let starém hudebním materiálu shromáždili. Jenže méně je někdy více a to platí u tohoto alba, jemuž jinak není co jiného vytknout.
