Finsko a podzim jdou dobře k sobě. Jemná melancholie totiž prostupuje oběma subjekty. Hudební kvas, který je v této pětimiliónové zemi aktivně podporován státem, je melancholickým valérem prošpikován jak pověstnou červenou nití a spojuje čtyři nosiče, které se na místní scéně vyrojily v posledních týdnech. Folklór má mnoho podob a Finové tato zákoutí dokáží vysmýčit.
Začneme pionýry finské world music, pěticí Piirpauke, která funguje neuvěřitelných 35 let. Jejich nová deska KOLI (RockAdillo rec., 2010, 56:05) čerpá vedle domácích folklórních zdrojů především z jazzové studnice. Navíc takové, která hojně fúzuje s rockem a dalšími podněty mimofinského původu. Setkání s kvintetem je retro návrat, který ale na druhou stranu nestrhnul mosty s přítomností, a tak se ve velmi svobodomyslném duchu během necelé hodiny podíváme v barvotiskovém provedení na velké množství od sebe vzdálených míst. Základem desky je čtveřice kompozic národního skladatele Jeana Sibelia. Piirpauke s originálem zacházejí pietně, přesto si najdou leckterá místečka, která si vyloží po svém. Kousek Musette například ozvláštňuje zpěv hostujícího Meissi Nianga původem ze Senegalu. Pětice si vzala k srdci sen, který měl renomovaný skladatel na sklonku svého života, že složí jazzovou skladbu. V tomto duchu upravila pak populární koncertní číslo Valse Triste. Z finského snění na konci desky ještě vypluje nečekaná bossa nova a jasně tak charakterizuje nečekaně svobodomyslnou desku ostříleného kvarteta.
Mnohem mladším sdružením na finské scéně je osmice Frigg, která na jaře letošního roku, mezi španělskou a japonskou túrou, natočila své čtvrté řadové album. Deska GRANNEN (Frigg, 2010, 40:16) obsahuje písničky, které už kapela léta prověřuje na koncertech po celém světě, ale teprve teď prý nazrál čas na jejich zaznamenání na citlivý pás. Norsko-finské sdružení na novince představuje zlomek své pochodově-dechové práce, kterou primárně vytvořilo na zakázku města Trondheim. Pětičlenná houslová sekce ale původní materiál převede do elegantní, melodickými kudrlinkami načinčané podoby, která na první pohled nadchne, posléze se ale dostaví brzký pocit vyprázdněnosti. Frigg ale nehrají jen na efekt. Sluší jim, jak jinak, pomalejší, zádumčivější poloha, která nesvádí těleso předvést show, ale naopak sloužit poctivě vlastním autorským kompozicím. Sound Frigg pak nemůže být více finský (i přes existenci jednoho Nora v sestavě). Možná právě proto, že tento národ nemá v nátuře hrát na krásu, mě jejich šoumenství, které bych u jiného hravě skousnul, tolik nebere. Tím ale nechci říci, že Frigg natočili špatnou desku, jen osobně dávám přednost bezejmennému debutu, který by byl čistou ódou na radost bez vedlejšího marketingového kalkulu.
Multikulturnost Evropy, především té západní, je na mnohem vyšší úrovni než v České republice. Není tedy divu, že moderní folk starého kontinentu poté nabírá tu a tam pro našince nečekaných tvarů. V Anglii přetváří domácí písničkářský zlatodol početná indicko-pákistánská menšina v projektu The Imagined Village, podobný koncept vytáhl na své poslední desce i finský hip-hoper, zpěvák a novinář Paleface. Třemi desky se soustředil zaujmout domácí hip- -hopovou komunitu a Evropu s anglicky otextovanými skladbami, ovšem na nové desce se přiklonil s rodné finštině a i po hudební stránce sáhl nejednou po domácím tradicionálu. Letošní album HELSINKI – SHANGRI-LA (XO rec,. 2010, 44:12) ovšem není oprašováním historických klenotů, ale lidový základ řady kompozic naopak slouží rtuťovému řečníkovi k nečekaně ostrým slovním zášlehům, kterými glosuje současné dění doma i ve světě. Po třech letech hraní pro všechny odhodil Paleface všechny masky a ve své angažovanosti příjemně šokoval především domácí fanoušky, kteří z alba ihned udělali prodejní bestseller. Přitom na desce najdou asi nejsložitější muziku, kterou dvaatřicetiletý autor doposud stvořil. Karri Miettinen, tak zní občanské jméno autora, totiž tradicionály dokáže nejen předvést v něžné, takřka nezměněné podobě (text titulní kompozice se v kontrastu otírá o polickou realitu dneška, drogovou problematiku, MTV nebo Ku-Klux-Klan), ale dokáže je zpracovat i v houpavém urban stylu se skrečovými sóly a rockově bigbandově nadupaným obsazením, viz Riisto Räppääjä. A to není zdaleka všechno. Studiem během nahrávání CD prošli duboví Fat Beat Sound System, kytarista Terakaft z Mali, fenomenální avantgardní saxofonista Tapani Rinne, sámijský jojker Wimme Saari a další. Všechen ten Babylon by nejspíš skončil v rozvalinách, nebýt neskutečně hitového zpracování všech položek desky. Dokonce i závěrečný cover nugátu Procol Harum A Whiter Shade of Pale, zde s finským textem jako Kalpea akin Kalpeempaa. Barevný urban folk Paleface má nejen smysl, ale navíc neskutečný tah na bránu.
Finská akordeonová osobnost první velikosti, Maria Kalaniemi, se po čtyřech letech hlásí s novou sólovou deskou. Zatímco na CD z roku 2006 se zaobírala národním eposem Kalevala, na letošním albu VILDA ROSOR (Aito rec., 2010, 40:08) se vrací do svého rodného kraje, jižního pobřeží Finska, kde žije početná menšina švédsky mluvících obyvatel. Na desku vybrala písničky, které se pojí s jejím mládím, to znamená, že deska je velkou porcí švédských skladeb, které rotovaly ve finském rozhlase v době Mariina mládí, což je dost odvážný krok. Odvrhněme ale finsko-švédskou rivalitu a podívejme se na hudbu samotnou. Ta je na sólových deskách paní profesorky znovu postavena na tichu a poctivě dávkovaných emocích. Ne náhodou se hudbě Marii Kalaniemi přezdívá „akordeonové fado“. Na polovině alba si autorka vystačí sama. Především ve skladbách, které jsou poctou nedávno zesnulému švédskému kolegovi Larsi Hollmerovi z akordeonového superstar týmu Accordion Tribe, se proplétá nenucená prostota základních témat s autorčinou samozřejmou virtuozitou. Vedle nich se objevují balady v korpulentnějších aranžmá s výraznou podporou pravidelných spoluhráčů Olliho Varise a Eera Grundströma. V nich tahací harmonika často ztrácí hlavní slovo a do popředí se dostává harmonium, akustická kytara, banjo nebo bloudivé housle Janne Vikstena. Maria letošním CD potvrdila svůj výjimečný potenciál.