S velmi zajímavým příležitostným projektem přišlo vydavatelství Petera Gabriela. Na ploše minialba CALL MY NAME (Real World/Indies Scope, 2009, 25:48) se sešli dva představitelé různých hudebních světů: Afričan Daby Touré a Američan Skip McDonald.
Ačkoliv každý z protagonistů pochází ze zcela odlišného kulturního okruhu, kromě černé barvy kůže mají společných ještě několik dalších rysů. Oba jsou spíše světoobčany než usedlými zápecníky (Touré pochází z Mauritánie a dnes žije hlavně v Paříži, McDonald zase pochází z Ohia, je ale dlouholetým londýnským obyvatelem) a oběma jim je cizí striktní stylovost – naopak, co se hudby týče, jsou dokonale všežraví; právě to jim umožnilo vytvořit společné dílo.
Daby Touré by se měl podle všech ,pravidel‘ věnovat typické západoafrické hudbě, tedy ,pouštnímu blues‘, jak ale víme z jeho vystoupení na loňském ročníku Colours of Ostrava, jeho záběr sahá i k mnohem vzdálenějším formám a rytmům, například reggae – což se ostatně odráží i na albu Call My Name.
Ještě rozmáchlejší osobností je ovšem Skip McDonald. Ač jej na obálce CD označují za „bluesmana ze staré školy“, býval v 80. letech členem tzv. Sugarhill Gangu, instrumentální kapely, která doprovázela první průkopníky hip hopu, třeba Grandmaster Flash. Pod jménem Little Axe spolu s kolegy, mezi nimiž je například i basista Living Colour Doug Wimbish, uvádí v posledních dvou desetiletích do moderních souvislostí bluesový idiom.
Šest písní minialba vyklíčilo z jamsessionů, kterých se oba hudebníci (plus bubeník Keith LeBlanc, takto někdejší McDonaldův parťák ze Sugarhill Gangu) zúčastnili v průběhu nejrůznějších hudebních festivalů. Je zajímavé, že ačkoliv Skip McDonald je bezpochyby výrazně zkušenější a jaksi ,zasloužilejší‘ muzikant, výsledek je bližší spíš hudbě, kterou v rámci své sólové kariéry dělá Daby Touré. Znějí tu tedy spíše houpavé africké rytmy než bluesově temné riffy, nebo dokonce hra se samply a elektronikou, což jsou oblíbené McDonaldovy ,pracovní prostředky‘; tento dojem ještě povyšuje použití (údajně čtyř) afrických nářečí ve zpěvu, která jsou střídána s pasážemi v angličtině.
Ačkoliv je tedy, jak se zdá na první poslech, hlavní postavou alba Daby Touré, je třeba si uvědomit, že McDonaldův přístup (jeho bluesová kytara je ostatně zvláště v písních, jako je Time Has Come, zásadním stylotvorným prostředkem bez ohledu na styl skladby jako celku) je nepominutelný zvláště v tom smyslu, že z pozice zkušenějšího celý projekt ,jistil zezadu‘. A v neposlední řadě ho určitě bavilo zahrát si jednou hudbu, se kterou běžně do kontaktu nepřichází.