Dakota Suite není kapela v pravém slova smyslu, ale spíše proměnlivý projekt rodáka z Leedsu, sociálního pracovníka a písničkáře Chrise Hoosona, který od roku 2010 hojně využívá pomoci francouzského pianisty Quentina Sirjacqa. Ten dostal velký prostor i na opusu There Is Calm To Be Done, kde je nejen strůjcem veškerých mistrných aranží, ale včlenil sem i několik svých bravurních kompozic, které mají romantizující polohu současné vážné hudby, což vlastně celkem ústrojně zapadá mezi Hoosonovy zádumčivé milostné balady. Zatímco u předchozích děl opentlil Sirjacq Hoosonovy písně violoncellem či celým smyčcovým kvartetem, tentokrát si pozval velejemnou rytmickou sekci a dechaře, které však používá mnohdy téměř podprahově, i když především v jeho kompozicích často hrají prim klarinety Laurenta Bruttina. Druhým regulérním členem Dakota Suite je tak vlastně jen všestranný kytarista (včetně pedal steel) David Buxton, jehož dvě instrumentálky mají melodickou nosnost a strukturu a docela dobře se obejdou bez textu. Zvláště emotivní jsou skřípavé hmaty ve Flat Seat. Hooson naopak sází především na verbální stránku svých pomalých melancholických skladeb s vemlouvavými refrény a hudební témata nechává ve dvou případech rozvíjet Sirjacqa, což jim pochopitelně dává širší rozměr. To platí zejména o Committing To Uncertainity, kde se oba hudební světy prolínají a vše je tak o příčku výš. Hoosonovy písně nejsou prvoplánové hitovky, ale nakonec se vám mohou dostat pod kůži. I když na první poslech zní celý opus poněkud nevýrazně až šedivě, má několik vrstev a skrytých perel. Jednou z nich je jistě Sirjacqova kompozice The Tears That Bind Us To This Place, za niž by se nemusel stydět žádný významný postminimalista. Tady je tvůrčí potenciál jasný. Ale vlastně třeba hned následující Hoosonova „obyčejná písnička“ The World Touches Me Too Hard má také výrazný rukopis. Je to svým způsobem určitá nová syntéza, která může mít ještě v budoucnosti překvapivá vyústění.
Karaoke Kalk, 2015, 55:04
