Po velkém úspěchu Cheta Fakera se na scéně objevují podobně ladění umělci jako houby po dešti. Jedním z nich je Kanaďan Dan Bodan, který v posledních letech našel svůj domov v Berlíně. Po tři roky staré debutové desce vydal celou hromadu singlů, které svou žánrovou všežravostí obsáhly obzor od akustického soulu až k temnějšímu drum’n’bassu. Jeho první dlouhohrající deska u vlivného amerického labelu DFA se nese náladou v průsečíku obou krajních poloh. To znamená v triphopovém vytržení a míchání soulových a jazzových nálad. Není divu, že na Drop najdeme i poměrně zdařilou předělávku For Heaven’s Sake (Let’s Fall in Love) od Billie Holiday. Jenže zatímco se autor čím dál tím více noří do intimního rozpoložení, posluchači začíná chybět další opěrný bod v podobě výrazného hitu nebo lehkého žánrového vybočení. Dan si našel polohu, do které zasadil dříve výrazně rozkolísaný rukopis, což není špatná zpráva, při honbě za vlastní tváří ale zapomněl na samotné písničky. Aranže plné samplů hry řady nástrojů nebo i hlučícího davu kdesi na ulici jsou naprosto v pořádku. Co je to ale platné, když tok kolekce se především v druhé polovině začíná slévat do jednoho pomalého, moderně kavárenského muzaku. Dan Bodan se tak nechtěně dostal do druhého extrému, kdy jisté vykolejení (až na již zmíněný cover) by se hodilo jako sůl. To je hlavní úkol zpěváka pro třetí album.
I druhá deska si tyká se soulem. Aby ne, když za ní stojí kmenoví muzikanti labelu DFA – Pat Mahoney, zakládající člen a bubeník LCD Soundsystem a Dennis McNany, který zde vydal muziku jako Jee Day a řadu dalších nosičů brooklynského labelu ošetřil jako zvukový inženýr. Tihle dva muzikanti toho dohromady prožili opravdu hodně, a tak není divu, že jejich ani ne rok fungující intenzivní spolupráce jako Museum Of Love je tak trochu přehlídkou hudebních flirtů nebo dokonce dlouhodobých vztahů, které si dvojice během několika dekád odžila. Od soulu, funku, diska, houseu až k nefalšovanému punku. Dalo by se říci, že takto sestavená kolekce se musí rozpadnout pod rukama. Chyba lávky. Museum Of Love vsadilo na vemlouvavý bubeníkův vokál (tu a tam připomínají prudkého elegána Briana Ferryho) a jistou transovou podstatu všech položek bezejmenné kolekce. Ať už se jedná o minimalistický postpunk The Large Glass s bouřící elektrickou kytarou a ornamentálními hammondy, robotický soul pop Down South, kterou si pro svoje analogové spády musí zamilovat Moimir Papalescu, nebo In Infancy, kterou zdobí vokální sbory jako od kolegů Holy Ghost! a okouřená basovka tlačí písničku překotně kupředu.
Label DFA stále sází na stejné karty. To znamená, že postmoderně kombinuje taneční vzpomínky na osmdesátá léta se stejně starými odkazy do jiných stylů a současnými nápady indie popového podhoubí. Tu a tam se dokáže trefit do černého (Museum Of Love), jindy se z průměrnější desky (Dan Bodan) podaří vyrobit šikovnou mediální manipulací alespoň krátkodechou hipsterskou senzaci. Každopádně se zde prezentovanou tvorbu vyplatí sledovat i po rozpadu největších hvězd vydavatelství LCD Soundsystem a The Rapture.
DFA/Mystic, 2014, 40:39; DFA/Mystic, 2014, 41:35