Daniel Kahn & The Painted Bird: Lost Causes
Oriente, 2010, 53:32
Židovský punkový kabaret. Trpká groteska o holocaustu na samé hranici korektnosti. Přes megafon vyřvaný názor, že ať už chceme nebo nechceme, jsme odsouzeni k tomu opakovat všechny historické strašlivosti. Vše uvozeno přesvědčením ruské anarchistky Emmy Goldman: „Když nemohu tančit, nehodlám být součástí vaší revoluce.“
Americký zpěvák a skladatel Daniel Kahn přenesl ducha radikální židovské newyorské scény do Berlína způsobem, na jaký nemusí každý přistoupit. Nesnaží se v sobě zabít vnitřní děsy, netahá z klobouku ublíženecké židovské trumfy, spíš provokuje: „Lidé, kteří porozumějí tomu, co dělám, zřejmě někdy četli nějakou knížku o politice, historii a provinění průměrných Němců, o zkušenostech z holocaustu a zakládání státu Izrael. Zajímají mě otázky, na které z největší pravděpodobností nikdy nedostanu jednoznačnou odpověď. Nebo vy snad víte, jestli je lepší Izrael nebo Palestina?“
Kapelu pojmenoval The Painted Bird: podle románu Jerzyho Kosinskeho a krutého lidového obyčeje nabarvit ptáka, hejnem pro odlišnost následně uklovaného k smrti.
Na předcházejícím albu Partisans & Parasites se Kahn nejprve svěřil s pochybnostmi: „Jestli ve svých střevech chcete znova mít nacistickou dýku, no tak to udělejte.“ A pak rozpogoval Němce skladbou Six Million Germans: připomínkou židovských komand Nakam, vraždících po skončení války nacisty bez soudů. Vrcholem zcela náhodou ne uskutečněné pomsty se měla stát otrávená voda velkých německých měst a smrt šesti milionů Němců – vinných, nevinných – jako odplata za stejný počet obětí židovského holocaustu. „To není o Židech a Němcích, ale o smyslu jakékoliv pomsty. O paměti o nezapomínání.“ V něčem tak hodně připomíná tvůrce komiksů o holocaustu Arta Spiegelmana, tvrdícího: „Já nejsem nechutný, to holocaust je nechutný.“
Když přijel Kahn v roce 2005 do Berlína, vůbec neměl v úmyslu hrát klezmer, zpívat německy a v jidiš. Ze všeho nejvíc toužil, aby jeho skladby připomínaly Neila Younga. Vystudovaný divadelník, režisér kusů Bertolta Brechta, milovník Toma Waitse, gotického rocku a autor oceněných her a básnických sbírek měl ještě doma v Detroitu s akordeonem nakročeno k písničkaření v tradicích Woodyho Guthrieho a Boba Dylana. Berlínská klezmer scéna, Kosinski, návštěva koncentračních táborů a krakowského hudebního festivalu ho přivedly k založení kapely, v níž vliv klezmeru, Kurta Weilla a romské hudby vyvážila rocková minulost. Asi jako na jeho čtyřech sólových albech. Tam kde The Klezmatics v Berlíně skončili, Kahn pokračuje s The Painted Bird. Od začátku s přispěním klezmatiků: Franka Londona a Lorina Sklamberga.
Nové album Lost Causes připomíná znovu hudbu v jednom ohni. Směs ne autentického kle z meru, punku, kabaretních cajdáků a politických písní z minulého století. In Kamf od rusko-židovského anarchisty Davida Edelstadta ale evokuje rozeřvanou metalovou agitku typu Internacionály; baladu Denn wovon lebt der Mensch? (Brecht/Weill) rozmáchl Kahn dechovou sekcí s vévodící trumpetou Paula Brodyho a slavnou Lili Marlen (Lili Marleyn, fartaytsht) provokativně přezpíval v jidiš. Se zvonkohrou a hlasem Tiny Kindermann (manželka Franka Londona) doprovázející se na pilu. Dem Milner’s Trern, stará židovská píseň od Marka Warshawskiho zazněla ve fi lmu A Serious Man bratří Coenů od už nežijícího ukrajinského zpěváka Sidora Belarskyho, Kahn její ústřední téma – vyhánění Židů z carského Ruska – příliš nezměnil, zpívá ji ale v duu s mladou písničkářkou Sarah Minou Gordon anglicky jako A Miller’s Tears.
Ve vlastních textech je Kahn tak trochu smutným, existenciálním anarchistou a přemítačem. Pořád mu třeba nejde z hlavy Brechtova úvaha, co člověka vede k tomu být naživu. Balada Sunday After The War není proto výhradně o „pověšení zbraní na hřebík hned po válce“. Mohutný sbor, využitý ještě několikrát, sestavil z hudebních přátel z New Yorku i Evropy: jazzový basista Benjy Fox-Rosen, kanadský klezmorín Geoff Berner nebo zpěvačky Lyuba Ponkina a Adrienne Cooper. Sestava The Painted Bird doznala sice změn, ale ti hlavní zůstali: především moskevský hardcorový kytarista Vanya Zhuk. Přál si to „Mistr world music“, producent alba Colin Bass alias Sabah Habas Mustapha. A to jsme znovu na cestě od obrozeneckého revivalu Klezmatics, který Bass produkoval, k punkovému Danielu Kahnovi.
Anglický rockový novinář Paul Lester napsal, že výrazná odlišnost mezi tématy britského punku a newyorské nové vlny spočívala ve skutečnosti, že pokud je rovnou nevedli, tak v Ramones, New York Dolls nebo v Blondie měli důležité slovo Židé se svými zoufalstvími, odcizením a štiplavým satirismem. A tak se to má i s Danielem Kahnem a většinou evropských klezmerbandů.
