Aktuální album Dengue Fever s názvem VENUS ON EARTH (M80, 2008, 41:08) se nese v duchu jejich vystoupení na letošním Respektu. O etnu bych v jejich případě nehovořil, a asi bych pro jejich směs písničkové psychedelie 60. let a kambodžského zpěvu nepoužil ani spojení world music, byť jeden hudební publicista byl na konci osmdesátých let ochoten do ní řadit i japonský metal. Akademické žánrové debaty ale nic nemohou ubrat na podmanivosti Dengue Fever. Za tu vděčí kapela především kambodžské zpěvačce Chhom Nimol, jejíž projev dodává písním na exotice a tajemnosti, zejména když zpívá v khmerštině. Nezvyklý jazyk a podání posouvá hudbu úplně někam jinam, takže může zaujmout i dnes, byť kapela kolem bratří Holtzmanů, hráče na klávesy Ethana a zpívajícího kytaristy Zaka, tkví v minulosti a bez Chhom Nimol by byla jen další retro partou, která se pokouší evokovat ducha léta lásky, kdy z Haight Ashbury vzlétalo ,Jeffersonovo letadlo‘ a ,Mrtví byli vděční‘. Takhle může ,Bílý králík‘ jen závidět, protože takovýhle trip San Franisco nezažilo a muselo si počkat, až s ním dorazí sousedé z LA.
Hudba pohybující se na pomezí popu a psychedelického rocku lehce plyne, rytmika je spíš odlehčená než důrazná. A stylovost zvuku podtrhávají archaické klávesy, k nimž se občas citlivě přidá saxofon. Nejpůsobivější jsou písně oplývající tajemnou atmosférou ještě předtím, než zazní zpěv. Takové je hned úvodní psychedelické Seeing Hands začínající bzučením kláves a kosmickými zvuky à la Stereolab, než se rozběhne hypnotická melodie. Podobnou náladou oplývá i Sober Driver a taky poklidné baladická Monsoon On Perfume, které ovšem získá na dramatičnosti, když Chhom Nimol přechází z decentního projevu až do bolestného nářku, ve kterém je její hlas nejen mnohem průraznější, ale také zemitější. Vypjatý je i Integratron s výraznějšími dechy anebo závěr Laugh Track. Instrumentální Oceans Of Venus nabízí rychlejší tempo a výraznější rytmus i trochu free divočiny v podání saxofonu, i když nejblíž má píseň k filmové hudbě, což se dá říci i o Laugh Track. Sober Driver se sólem saxofonu zase ukazuje, že skupina dokáže citlivě skloubit i hlasy ze dvou odlišných kultur, protože Zakův projev je nejen čistý, ale oplývá i potřebnou dávkou bezstarostnosti a bezelstnosti, jakou nabízí celé album. To ale neznamená, že by kapela pomíjela realitu, Chhom Nimol se sice narodila až rok poté, co vietnamská armáda porazila brutální Pol Potův režim, vyrůstala však v Thajsku, kam raději její rodina uprchla, když jí byl rok. A dokumentární film Sleepwalking Through The Mekong zachycuje návštěvu zpěvačky ve své vlasti, zdevastované vládou Rudých Khmerů.
Jestli skutečně Dengue Fever navazují na kambodžské beatové kapely šedesátých let, jak tvrdí Holtzmanové, může po řádění polpotovců už jen málokdo potvrdit. Ale poslouchá se to příjemně, i když skutečně originální je jen ono nezvyklé spojení dvou kultur.
