Možná jednorázová odbočka, možná bod obratu celé kariéry, těžko říci. Ale každopádně příjemná změna. Jistě, můžeme najít výraznější styčné body s energií alba The Girl In The Other Room (2004). Nicméně na Glad Rag Doll působí Diana Krall, obklopená neokoukanými spolupracovníky, živelněji než kdy dřív. (Přitom taktéž skvělé The Girl… představovalo výjimečný, částečně autorský titul, zatímco …Doll paradoxně opět stojí na standardech a coververzích.) Z tradičního popu There Ain’t No Sweet Man That’s Worth The Salt Of My Tears, známého třeba v podání Binga Crosbyho z roku 1929, dokázala zpěvačka vykřesat doslova waitsovskou poťouchlost. Vlastně jak by ne, když dominantu doprovodu tvoří nakřáplá, „ironická“ kytara Waitsova muže Marka Ribota. Důležitou úlohu pochopitelně sehrála i charakteristicky dřevní produkce T Bonea Burnetta. Pak už není třeba příliš se divit, že se Diana Krall ve zpěvu nechala vyhecovat k mnohem méně „cool“ polohám, než má ve zvyku. Co víc, místy zní její kontraalt málem zhýrale a vilně, což je míněno jako lichotka. Vyzývavá podvazková fotka na obalu není jen vizuál-ním chytákem na zákazníka, ona o lecčems vypovídá.
Podstatnou část repertoáru alba sice tvoří dávné šlágry, jenže tentokrát se Krall dokázala vyhnout sentimentu. „Šli jsme do toho, jakoby písničky byly napsány včera. Nechtěla jsem dělat dobovou nebo nostalgickou desku,“ potvrdila protagonistka v tiskové zprávě vydavatele Verve. Bluesrocková verva Pomusovy, Rayem Charlesem proslavené Lonely Avenue je jí svědkem. Úspěšné uhlazené retro tituly The Look Of Love (2001) či Quiet Nights (2009) jakoby točil někdo jiný.
Verve/Universal, 2012, 58:07