Dekonstrukce málem posvátného našlapování kolem arabské loutny oud pokračuje. Ultra futuristický břišní tanec DuOud navíc nabírá na překvapivosti: vláčné filmové retro z 50. let se totiž na albu PING KONG (World Village/PJ Music, 2009, 43:11) prolíná s metalovým rykem, jakoby vám někdo v rauši vypravoval pohádky z Tisíce a jedné noci. Tunisan Jean-Pierre Smadj s Alžířanem Mehdim Haddabou nabízejí už potřetí zvuk loutny oud na nespočet způsobů. Žijí v Paříži a natáčejí hudbu, kterou si v arabském světě ještě nedávno nikdo nedokázal ani představit. Tam, kde Rachid Taha zatím skončil, DuOud pokračují. Zatímco ve vlastní kapele Speed Caravan Haddaba řeže do strun loutny bez soucitu, div si nepřekousne jazyk a elektronicky znetvořeným zvukem žádá o vyslyšení nekompromisních názorů, se Smadjem se mírní. ,Laskavějšímu‘, sofistikovanějšímu mixu technobeatů, reggae, ambientního zklidnění a avantgardního jazzování DuOud na půdě severoafrických rytmů nechybí ani humor; svůdná chuť pohrát si ve studiu s detaily, vyjít z interaktivních improvizací. Ignorují pravidla a pracují s hip hopem, reeggae, afrofunkem a v závěrečné skladbě Oud Art Corps se dokonce jako Belzebubové nevídaně trhnou ze řetězu.
Ne úplně vždycky vás ale DuOud neotřelými přístupy uhranou, občas na ně dolehne také zmarněná potřeba odpočinout si v rozvláčnosti, dvě skladby – Missy Nouackshott a Luthausore – s hostující zpěvačkou Maloumou a jejím tesklivým blues z mauretánské pouště vás ovšem spolknou jak drak princeznu. Pozornost na sebe upoutá také raper Cyril Atef z francouzského dua Bumcello, nicméně nezapomenutelný okamžik nastane, když se Mehdi Haddaba upne ke své libůstce – filmové hudbě – a s roztomilou bizarností, kdy znějí jako britští Shadows, se Smadjem přehrají dávný hit Johnny Guitar ze stejnojmenného, bezmála padesát let starého filmu.
