Eine Stunde Merzbauten: 7305

eine_stundePod názvem přetavujícím jména známých industriálních kapel se skrývá starý známý Radek Kopel, vůdčí postava Napalmed. Sólová deska, natočená po smrti jeho spoluhráče Martina Bechyněho, je návratem k nekompromisnímu klasickému industriálu postavenému na zvucích kovů, rachotech, skřípotech i ranách do nejrůznějších plechů, které doplňují houkání zpětné vazby tovární sirény a občasná DIY elektronika.
Kopel se tentokrát nepokouší žánr posouvat dále a obohacovat o saxofon a ani se nevěnuje své lásce, japonskému noisu, kdy sílící vazba nakonec pohltí všechny zvuky do mohutné valící se stěny. Zvuky se nevrství, nevytvářejí plochu, zůstávají samy o sobě a o to více vyniká drásavost každého. Nic od samotných zvuků neodvádí pozornost, z ruchů se nevynoří rytmus, který by jim dal řád, ani nevytvoří masu, ve které splynou. Album ale současně má hlubší ideu: jde o svérázné přepracování tvorby tří velikánů žánru, Merzbow (Japahnis), Einstrürzende Neubauten (Deutsch Rum im Wasserturm) a mateřských Napalmed (Žádná hudba znamená hluk). I když rozčlenění do tří částí je patrné, nejnoiseovější Japahnis nabízí více domácí elektroniky a vazeb, zatímco Deutch Rum je postaven na samotných úderech kovů. Spíše než o coververze, jak jsou písně označovány, je to pokus o proniknutí do světa zmíněných umělců a jejich nové odlišné podání. Výsledek je mimořádně depresivní, mohl by sloužit jako podkres k záběrům opuštěné chátrající ocelárny nebo vysoké pece či chemičky, jejíž ocelovou kostru pomalu rozebírají na šrot, až z ní nezbyde nic, než pár zaprášených vzpomínek.
Je samozřejmě možné se ptát, zda jde ještě o hudbu, protože většina typických zvuků hudby, tedy melodie, harmonie i rytmus chybí, rytmus je nanejvýš vnitřní a hlavní je planoucí a explodující tříšť konkrétních zvuků, která nemá ani žádnou jasnější strukturu. Bez ohledu na to, zda ještě jde o hudbu, tak jak je chápána, nebo už ne, je výsledek mimořádně působivý. Je to bolestný soundtrack k mizejícím stopám industriální společnosti. Drásavé album plné bolesti a nostalgie za mizející minulostí, která nebyla nijak skvělá, prokazuje, že Kopel je jeden z největších insitních skladatelů dneška s ohromným citem pro náladu. A jak už to u nepochopených velikánů bývá, místo toho, aby se o něj přetahovali vyznavači alternativy se Svazem skladatelů, pokud jeho existenci vůbec někdo zaznamenal, je považován za bizarní postavu, relikt z doby, kdy obskurní industriál přitahoval alespoň nějakou pozornost, než zmizel. Omlouvám se těm několika lidem, kteří si jeho velikost uvědomují.

Industrial Noise Revival 666, 2014, 78:51

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *