Poprvé se mi zařízla do duše hudba řecké skladatelky Eleni Karaindrou, když jsem v půli devadesátých let poslouchal její hudbu k filmu Ulysses’Gaze (ECM, 1995). Teprve poté jsem tento film dvakrát zhlédl na ČT2, a tak mi hudbu umocnila tragika balkánských událostí nedávných let, obrazy této pro dvacáté století typické absurdní a krvavé hry na dějiny (režie Theo Angelopoulos: „Naše století začíná a končí v Sarajevu“). V březnu roku 2005 se v athénské hale Megaron uskutečnil koncert sestavený z hudby pro filmy a divadelní hry Eleni Karaindrou. Autorka poskládala osmatřicet částí ze sedmi titulů do soudržného koncertního tvaru, na jehož provedení se jako pianistka a dirigentka sama podílela, společně s komorním orchestrem, s vokalisty Helenic Radio/Television Choir, skupinou sólistů a ansámblem tradičních řeckých nástrojů. Tak se zrodila nahrávka ELEGY OF THE UPROOTING (ECM/distribuce 2HP, 2CD, 49:37,43:49, 2006), který lze vnímat jako žalozpěv nad dějinami Evropy.
A právě bohaté využívání tradičních instrumentů, které dokreslují zvukový charakter celé hudby Eleni Karaindrou, je vedle její skladatelské nápaditosti tím, co strhne současného posluchače bojácného před světem evropské hudby minulého století. Tichá pokora hudby, vyvěrající z duše jitřené vědomím strastiplných dějin krajiny zrodu evropské civilizace, současně hudba smíru s osudem. Melodie, zdůrazňující souvislou linii lidové kultury od antického Řecka, kdy došlo prostřednictvím národů Blízkého východu k přebírání vyspělé hudby z indického a čínského prostoru, až po tyto dny. Úvod evropské kultury vyrůstá s jeho nástroji, tónovými systémy, pravidly improvizací. Eleni Karaindrou je skutečnou znalkyní, v Paříži vystudovala etnomuzikologii, v Řecku následně založila studijní Laboratoř tradičních nástrojů. V instrumentáři koncertu proto zní vedle běžného evropského vybavení řecké lidové podoby harfy, lyry, loutny, mandolíny, ale také nástroje zdomácnělé po příchodu z blízkého arabského prostoru: perská a turecká rákosová flétna náj, strunný nástroj cimbálového typu santúr, rovněž původem z historické Persie, stolní citera, sice řeckého jména kanonaki, jinak opět arabský kánún, dvoublanný bubínek doli a tamburinový bendir. Nazývat hudbu Eleni Karaindrou soundtrackem je zjednodušené, téměř urážlivé. Je to originální ,vážné‘ pojetí hudby se silnými emotivními prvky živenými kořeny světové hudební tradice.
