Po tom, co se několik let různá vydavatelství (Black Point Music, Anne Rec.) podrobně věnovala či věnují mapování domácích hudebních archivů, snadno lze podlehnout dojmu, že vše důležité či zajímavé už na světlo vyplulo. Aktuálně vydaná vzpomínka na dávno u ledu uložený projekt Eman E.T., shromážděná na albu CO JE TO ZA LIDI? (Guerilla Rec., 2008, 79:59) je důkazem, že se dají stále lovit perličky ze dna, a tak pouze dalším střípkem z mozaiky, která jen tak dokončena nebude.
Je zajímavé, jak původně sólový projekt Ludvíka ,Emana‘ Kandla s odstupem let vyznívá vlastně krotce a neprovokativně. Na počátku devadesátých let, odkud je většina na desce zachyceného repertoáru, působil ovšem i vedle velké řady bizarností typu Sv.Vincent jako úchylnost non plus ultra. Kdo měl to štěstí vidět Emana oděného do potrhaných dámských punčocháčů, omotaného hadicí od vysavače a obutého do jedné lyžařské boty, tak jak je vyfocen na obalu tohoto alba, asi jen tak nezapomene. To je ovšem jen slupka, která s odstupem času odpadá. Pod ní najdeme sice do prvoplánově působících říkanek zabalené, ale za to i na dnešek otevřené a trefné sociálně-kritické texty, platné zcela nadčasově. Obzvláště pak pro domácí, často panickým strachem z čehokoliv nepoznaného postiženou společnost. O nic méně zajímavý je i fakt, že přes technická omezení tohoto původně studiového projektu, se nemalé procento skladeb z dnešního úhlu pohledu nejvíc blíží hudební škatulce electronic body music, jejíž velký boom evropská hudební scéna právě zažívala.
V druhé polovině se pak nacházejí datem vzniku mladší nahrávky a celou kolekci uzavírá koncertní úryvek už zcela pódiové podoby regulérní kapely, kde coby baskytarista působil Mejla Hlavsa. Snadno tak lze vysledovat Kandlův hudební vývoj, od novovlnných úletů, hysterie a snahy šokovat, až k temným, skepticky neradostným polohám, které předznamenaly po letech bubnování v Hudbě Praha jeho dnešní účast v Plastic People Of The Universe. Přínosné ohlédnutí a rozhodně další červený puntík pro pana vydavatele.
