Britský pianista Veryan Weston není našim divákům žádnou neznámou. Živě se v Praze představil v duetech s Jonem Rosem a Trevorem Wattsem či jako člen Four Walls a Phil Minton Quartet. Novinka ALLUSIONS (Emanem 5001) je záznamem ze sólového vystoupení v Bordeaux v roce 2002. Weston tu geniálně propojuje svůj smysl pro dokonalou strukturalitu a zároveň cit pro nespoutanou improvizaci. Celý koncert má z velké části až romantickou náladu, ale v podkresu tu najdeme i ultrasuchý humor. Není to žádné předvádění se, ovšem na druhou stranu chvílemi zůstává rozum stát nad tím, jak tohle může zahrát najednou jeden člověk.
Také CD CAPSIZING MOMENTS (Emanem 5004) francouzské pianistky Sophie Agnel bylo nahráno ve Francii, tentokrát v Montreuil poblíž Paříže. Název skutečně signifi kantně vyjadřuje překotnost hry a prchavost okamžiků. Agnel preparuje svůj nástroj nejrůznějšími artefakty, industriálními předměty či vlastnoručně zhotovenými objekty jako jsou nylonové rybářské vlasce, plastikové kalíšky, skákající míčky, leštěné kameny či hliníkové fólie. To vše instaluje a deinstaluje doslova za chodu. Výsledkem je barvitá nervní směs tónů a zvuků, která ovšem nepostrádá ani naddimenzionální harmonii.
Milo Fine začínal v dětství nejdříve s bicími nástroji, poté k nim přidal piano a po dvacítce také klarinet. Jeho počin ANANKE (Emanem 5003) se sestává ze dvou vystoupení v jeho domovském Minneapolis v letech 2007, respektive 2006. Při tom novějším mu asistují bubeník Davu Seru a saxofonista Jaron Childs a výsledkem je chvílemi ambientní až minimalistický free jazz, jindy zas chaotické veletoče. Minimalistická poloha se objevuje zejména v momentech, kdy si Fine odběhne od piana k elektronice. Sólový koncert s klasickým pianem sice nepostrádá dynamiku, ale je celkově vyrovnanější a z obecného hlediska „stravitelnější“.
Původem korejská, v současnosti v USA žijící a tvořící violoncellistka Okkyung Lee a britský pianista Steve Beresford se jednou sešli na obědě v New Yorku a v průběhu konverzace zjistili, že jsou oba narozeni ve znamení ryb, což může být sice problematické znamení, ale zároveň mívá nesporné umělecké ambice. Rozhodli se tedy v březnu 2008 uspořádat miniturné k oslavě svých narozenin a jako třetího do party přizvali amerického trumpetistu Petera Evanse. Tak se zrodil kompakt CHECK FOR MONSTERS (Emanem 5002), který mimo jiné nonverbálními prostředky vypráví o tom, že tento svět není ovládán lidmi, ale především tajemnými příšerami. Je to nesmírně hravé album, kde se všichni skvěle doplňují, a doslova z něj čiší radost ze hry. Půvabným bonusem je pak velice vtipný dotazník Andrewa Gillmana, kde se muzikanti zpovídají ze svého vztahu k příšerám, jakou desku by zachránili z hořícího domu a podobně.
Peter Evans si letos vystřihl také sólové 2CD NATURE/CULTURE (Psi 09.05/6), kde na prvním disku prezentuje improvizace s použitím nejrůznějších studiových efektů, především speciálně nastavených mikrofonů. Druhý disk pak obsahuje titulní suitu, která způsobem záznamu naopak evokuje živá vystoupení. Evans sám říká, že sólové hraní je jako vyprávění příběhů, které mohou být krátké, dlouhé, pravdivé, nepravdivé, nedokončené, prolínající se, fantaskní či světské. Evans si libuje v protikladech a právě proto je každá jeho sofi stikovaná etuda zcela ojedinělá. Některá spíše technicistní, jiná zase zcela přirozená.
Smyčcové trio Arc – tedy houslistka Sylvia Hallett, violoncellista Danny Kingshill a kontrabasista Gus Garside se dalo dohromady v roce 1988 a na začátku devadesátých let vydalo dvě čistě akustická alba Remembering a Out Of Amber. Po delší odmlce se vrací s opusem THE PURSUIT OF HAPPINESS (Emanem 5005), kde se ústrojně přidala i elektronika. Tohle „Hledání štěstí“ se ovšem nese na celkem temné notě. Je to jakási sonická pouť plná napětí, zlověstných zákrutů i magických překvapení a tajemných vzdechů. Každopádně je celé album velice imaginativní a dokáže vás zcela vtáhnout do svých tenat.
Violoncellista Marcio Mattos se v bookletu k CD GOCCE STELLARI (Emanem 5006) mezinárodního uskupení Stellari String Quartet vyznává ze své nostalgické lásky ke hvězdám, podle nichž jsou také pojmenovány jednotlivé skladby. Kompakt sestává ze dvou částí – koncertního záznamu z švýcarského festivalu UNCOOL zasvěcenému jazz improv world cosmo hudbě a studiové nahrávky z londýnského White House. Těžko uvěřit, že je to opravdu free improvising, jazzové prvky tu nenajdeme ani stopově, ale je to současná vážná hudba par excellence. Vynalézavý Mattos společně s lyrickým houslistou Philippem Wachsmannem, texturami fascinovanou violistkou Charlotte Hug a dynamickým kontrabasistou Johnem Edwardsem (trefné přídomky přebírám ze sleevenote Caroline Kraabel) se totiž zcela naladili na stejné struny a vytvořili epochálně prokombinované a symbiotické dílo.
2CD TETRALOGY (Emanem 5202) je vzpomínkou na kmenového muzikanta ze stáje Emanem – inovativního trombonistu Paula Rutherforda (1940–2007). Není to však běžná retrospektiva, ale naopak kolekce dosud nevydaných nahrávek, které nejsou pro Rutherforda zcela typické. První disk zachycuje dvě vystoupení z festivalu ACTUAL-81. To sólové je obohaceno elektronikou a Paul zde svůj stěžejní nástroj doplňuje též eufoniem a skvostnými vokálními eskapádami. Žesťový kvartet, kde Rutherfordovi sekundují trombonista George Lewis, hráč na lesní roh Martin Mayes a tubista Melvyn Poore pak představuje mnohavrstevnou konverzaci jednotlivých nástrojů. Druhý disk začíná opět sólově, tentokrát čistě akusticky záznamem z jazzového festivalu Pise v roce 1978. A závěr patří studiové nahrávce z roku 1982 s pohodovou náladou i muzikantským šibalstvím, kde Paulovi asistují tehdy mladí hudebníci – kontrabasista Paul Rogers a bubeník Nigel Morris.
Nová dramaturgie Psi Records, pod níž jsou však stále podepsáni Evan Parker a Martin Davidson, se zaměřuje z valné části na elektronickou hudbu. To jasně dokládá například album ESSEX FOAM PARTY (Psi 09.07) formace Grutronic. Čtveřice Stephen Grew, Richard Scott, Nick Grew a David Ross v „normálním“ muzikantském životě hraje na běžné akustické nástroje (Stephen je třeba mistrem na klasické koncertní křídlo), ale pro tento projekt si vybrali nejrůznější procesory a další mašinky. Celkový zvuk pak ve třech skladbách obohacuje vibrafon Orphyho Robinsona a sampler Paula Obermayera. Je to velice živá a živelná improvizace bez zbytečné zádumčivosti.
Paul Obermayer tvoří společně s Richardem Barrettem čistě elektronické duo FURT, které vzniklo v Londýně v roce 1986 a na Psi Records vydalo nyní již svůj pátý počin (jeden z nich vyšel pod hlavičkou fORCH v rozšířené sestavě, například se zpěvákem Philem Mintonem) SENSE (Psi 09.08). Jejich tvorba osciluje mezi svobodnou improvizací a systematickou kompozicí a hojně využívá zvukových ready-mades. Je to hudba plná zvratů a překvapení. Sense má dvě části – studiovou dvanáctidílnou suitu Uranus a živě provedenou rozsáhlou poctu skladateli Karlheinzovi Stockhausenovi s názvem Curtains. Obě mají společné to, že se v nich mísí emoce s čistě technickými fígly a špilci. Je to jakási prostorová mozaika, která nezná hranic.
A závěr ještě jedna archiválie. Těleso People Band se sešlo poprvé v roce 1968 v malém studiu v Soho, kam se tehdy vměstnalo asi jedenáct muzikantů a začalo provozovat svou chaotickou anarchistickou hudbu, která by se pravděpodobně dala zaškatulkovat jako hippie jazz. 2CD s lakonickým názvem 1969/1970 (Emanem 5201) zachycuje jejich sessiony ve zmiňovaném studiu, památné koncerty v Trent Parku na severu Londýna, jednu ryze domácí nahrávku zřejmě z bytu pianisty, violoncellisty a perkusisty Mela Davise a vystoupení v amsterdamském klubu Paradiso v redukované sestavě. Obsazení bylo poměrně fl exibilní, de facto podle hesla: kdo příjde, ten hraje, ale většinou nechyběli trumpetista Mike Figgis, kontrabasista Charlie Hart či bubeník a hráč na bambusovou fl étnu Terry Day. Je tu jasně cítit esprit uvolněnosti konce šedesátých let minulého století, tudíž chuť si psychedelicky zafreakovat.