Je to projekt poněkud utajený, což je na jednu stranu škoda, na druhou by zřejmě i při větší propagaci zůstal přísně menšinovým. A to přesto, že minimálně dvě osobnosti, které se při jeho realizaci sešly, patří v české kultuře mezi velmi známé: pianista, resp. klávesista Emil Viklický a – což je překvapení – výtvarník Jiří Anderle. O jeho sběratelské slabosti pro africké ,primitivní umění‘ (on sám hovoří o ,umění primárním‘) se všeobecně ví, té zasvětil část expozice své galerie v Pelléově vile, ale málokdo asi tuší, že Anderle holduje také rozeznívání nejrůznějších etnických nástrojů, zejména perkusívních. K natočení alba KYVADLO ČASU (Ante Futurum, 2008, 47:34) přizvali oba pánové Viklického občasné spolupracovníky z převážně improvizačních projektů, finského hráče na křídlovku Jarma Sermilu a perkusistu a elektronika Alexe Švamberka. A improvizace také slyšitelně byla hlavní tvůrčí metodou při nahrávání v magickém prostředí zmíněné Pelléovy vily. Čtveřice se z různých úhlů pohledu rozděluje na často možná vyloženě protichůdné dvojice. Z hlediska stylového vidíme Viklického a Sermilu jako hráče s jazzovým vkladem, který prosvítá sice poměrně zřídka, ale třeba ve Shamanic Breakfast, kde Sermilä na podkladě jazzových harmonií varhan swinguje i jeden jediný tón, je evidentní. Jakoby ,proti‘ tomuto duu stojí Anderle se Švamberkem coby představitelé jiných světů, ten Anderleho se zdá vyloženě pocitový ve smyslu zvukomalby, Švamberkův má industriální kořeny, jakkoli nejde o hlukové divočení, spíše o zapojení perkusívních zvuků jiného charakteru než jsou Anderleho bubínky, marimby apod. Tyto dvě pomyslné dvojice ostatně spojuje – a ,kříží‘ – i postoj k tomu, čemu se v užším (a možná i trochu konzervativním) slova smyslu říká ,umět hrát‘. Což konec konců úzce souvisí i s oním zmíněným jazzovým angažmá obou prvně jmenovaných.
U hudby, jakou přináší Kyvadlo času, vždycky více než na samotných hudebnících záleží spíše na posluchačích – jak jsou na takový svobodný přístup především ke zvuku, ale i rytmu připraveni, a třeba také na tom, jestli sdílejí podobný smysl pro humor, který mnoha pasážemi probleskuje (například vždycky ve chvílích, kdy Anderle vezme do ruky kliku flašinetu a vážně se tvářící ,free etno-industrial-jazz‘ přehodí výhybku kamsi na žižkovskou ulici. Cestu ke Kyvadlu času si každý musí najít sám, ale všichni čtyři protagonisté mu v rámci podstaty projektu vycházejí maximálně vstříc.