Americké trio Enon už u nás není nikterak neznámé, má tu stabilní okruh příznivců, hrálo tu již několikrát – a další pražský koncert je za dveřmi. Vždy mi na nich byly sympatické takřka chameleónské proměny, s jakými se na pódiu zcela přirozeně přesouvali z uřvaného noise-punku do elektronických zvukových experimentů, a odtud do elektro-popově vstřícné polohy, plné chytrých melodií, akceptovatelné i nenáročným posluchačem. A to vše s notnou dávkou energie, v případě křehce působící japonské baskytaristky Toko Yasuda až překvapivou.
Zatím poslední, čtvrté řadové album GRASS GEYSERS… CARBON CLOUDS (Touch And Go, 2007, 35:59) už na první poslech není tak hledačské a objevující jako jeho zvukově a nápaditostí pestrý předchůdce Hocus Pocus, ale ona přímočarost a zábavnost, kterou oplývá téměř od začátku do konce, vše vynahrazuje. Obzvlášť v první polovině je deska rockově rozjetá, přebuzená baskytara je všudypřítomná a leader John Schmersal dává jednoznačně přednost sonické kytaře před klávesami a elektronikou. Také kontrast jeho zastřeného hlasu s naivním vokálem Toko je tu častější než dříve. Posté si tak můžeme zopakovat základní pravidlo, že v jednoduchosti je síla. Je v tom radost a elán, ale přes až taneční odvázanosti nepřeslechnutelná porce netuctových nápadů. Druhá část nahrávky je pak zvukově pestřejší, dojde i na lo -fi postupy, různé ruchy a historické, provokativně syntetické zvuky. Enon tu opět dokazují, že s lehkou hravostí zvládají to, o co se mnohé indie-rockové spolky jen upachtěně pokoušejí (a to bez toho, že by bylo třeba u každé druhé skladby vzpomínat na přelom sedmdesátých a osmdesátých let), ale zároveň se nespokojují zdaleka jen s tím. Postmoderní směs pro mlsné uši těch, co rádi rock i elektroniku a nespokojují se jen s postpunkovými revivaly. Zábavná deska – o kolika z těch, které se vám poslední dobou prohnaly přehrávačem, to můžete říct?
