Evropská scéna dodala světovému jazzu dva význačné trumpetisty. Oba jsou svázáni s jazzovou avantgardou šesté a sedmé dekády a oba se dodnes vyskytují v každoročních anketách Down Beatu mezi hrstkou výhradně amerických prominentů tohoto nástroje. Těmi dvěma jsou letošní srpnový jubilant z Terstu Enrico Rava (1939) a o tři roky mladší Tomasz Stanko. Ke zmíněnému jubileu letos vyšlo loni v New Yorku nahrané album Enrico Rava: NEW YORK DAYS (ECM, 2008, 77:48). Již skvěle zavedené Ravovo duo s mladším pianistou Stefanem Bollanim v hlavním městě moderního jazzu doplnila trojice Američanů na kvinteto. Tvoří jej tenorsaxofonista Mark Turner a dokonalá rytmika bubenického a skladatelského barda avantgardy Paula Motiana s kontrabasistou Larrym Grenadierem, u nějž netuším, kde bere čas hrát v tolika hvězdných seskupeních dnešního jazzu. Na albu je devět Ravových skladeb a dvě kolektivní improvizace bez názvu, označené jen pořadovým číslem. Když se dnes v jazzu řekne ,avantgarda‘, už to neznamená automaticky bourání různých muzikantských a skladatelských konvencí, případně experimentování s nezvyklostmi, ale spíše stavění na dědictví tohoto varu minulého století. Určitě se ale taková muzika nachází stále ještě mimo mainstream. Hudba Ravových seskupení toto vše dokonale představuje. Například v pomalé skladbě Lulú Bollani rozehraje sólo v až romantické impresi, Turnerův tenorsaxofon zní hebkým, kulatým tónem a ve zpěvu Ravovy trubky zní něha halící se v drsnějším tónu. Přesto je to hudba plná vysokého napětí, nikoli prvoplánového kolébání. Improvisation I a II také nejsou ryze volnými projevy kvinteta, naopak, v celkovém vyznění působí jako témata s promyšlenou stavbou skladby. Většina skladeb má pomalejší tempa, ale například v Outsiderovi nastartovaném zběsile kontrabasem, se části sól obou dechařů odehrávají v táhlé podobě nad rychlou hrou jednotlivých nástrojů rytmiky. Do sebe zahloubaná balada Interiors připomíná nádherné davisovsky cooljazzové songy. Melodicky přítulně jak muzikálový standard zní Thank You, Come Again, téma je zapamatovatelné po prvním poslechu. Zde má hudba nejblíže hard bopu, na nějž se z proudů moderního jazzu dodnes nejvíce navazuje. Swingující rytmus Motianových bicích je v hudbě kvinteta samozřejmostí. Jen podtrhuje zachování jazzové živočišnosti v rovnováze s intelektuální muzikálností. Podobně povedeným kouskem je Count Dracula. Téma Luna Urbana rozkývá u Ravy nepříliš obvyklá latinoamerická atmosféra, v níž kontrastuje vláčný hlas tenorsaxofonu vůči zcela ,nešpanělsky‘ sólujícímu trumpetistovi. Bollani na klavír s basou k tomu vytvářejí pasáže rovněž se vymykající zvyklostem tohoto žánru. V závěrečné Blancasnow se s námi Ravova parta loučí až zasmušilou písní, v níž i bez tradičního harmonického schématu je černého, chcete-li, tmavomodrého blues vrchovatě. Ravova hudba je přes svůj svéráz poučený vývojem free jazzu a experimentů sdělná zpěvností, generačně zakódovanou vlivem jeho rodného středomořského prostředí.
