V době, kdy je na kanadském jihovýchodě nejlépe (to znamená v období babího léta), přichází label Constellation se dvěma dlouhohrajícími novinkami. První z nich má na svědomí Eric Chenaux, který před dvěma roky debutoval jako sólista právě v hájemství Constellation. Letošní následovník, album SLOPPY GROUND (Constellation Rec., 2008, 47:12) se rozkročil poměrně doširoka, mnohem odvážněji než předchozí počin. Na jednu stranu si zajímavě pohrává s ohlasy skotských kořenů (bohatý doprovod, včetně dud nebo tahací harmoniky) a na ně navazující proud ,Highland‘ folku. Na druhou stranu Eric v nových skladbách nezapře improvizačního avantgardního ducha, o kterém už před časem Carl Wilson prohlásil, že „technika jeho hraní, vyskakující co chvíli ze základních melodií je sice na hony vzdálena skřehotání a skřípání Dereka Baileyho, přesto se však nenápadný vzor v jeho hraní určitě najde.“ V těchto intencích najdeme mezi řádky i notnou dávku jazzového feelingu. Chenaux už na jedničce potvrdil, že jako písničkář je opravdovým svérázem a letošní deska tuto pozici jen upevnila.
K poslechu další desky doporučuji otevřít láhev ročníkového vína nebo si namíchat stylový long drink. Přicházejí totiž The Dead Science, pro které je jemné přehrabování v lidské psýše a vybrané gentlemanské chování neodbytným koníčkem hraničícím až s životní obsesí. Předák Sam Mickens svým jemným vokálem ne nepodobný Neil Hannonovi (Divine Comedy) nebo Thomu Yorkeovi (Radiohead) korunuje majestátní kompozice přeřezávané ostrými nájezdy avantgardního rocku. Navíc se vynalézavá rytmika Jherek Bischoff (basa, kontrabas) a Nick Tamburro (bicí) výrazně podepsala pod pulzující produkci celkově čtvrté desky VILLAINAIRE (Constellation Rec., 2008, 40:05) a polyrytmickými nájezdy brázdí už tak prapodivný sound nových kompozic. Epicky rozmáchlé tracky strhávají k velkým gestům, soulová ztišení zase niterně napínají atmosféru písniček na jednu a zase na druhou stranu. Nekompromisní rockové vpády svým chaosem zabraňují, aby sentiment přesáhl únosnou míru. The Dead Science se poučili u Radio head alb Kid A a Amnesiac, ale místo návratu k písničkám přibrali řadu hostí (harfa, housle, klávesy, celá čtyřčlenná dechová sekce) a dohromady se vydali na nezmapovaný výlet do zlatých časů temného kabaretu, kam se písně o „morálním pragmatismu, absolutních alkoholových nirvánách a následných psychických dopadech“ spíše hodí. Zatěžkaná atmosféra, jízda na velkých citech a párty v maskách až na dno. To je novinka skupiny, kterou by mohli ocenit fanoušci Xiu Xiu, Deerhof nebo Blonde Redhead.
