Je to v poslední době poměrně populární ,výrobní postup‘. Umělec si vyhlédne objekt (je jedno, zda se jedná o tradiční hudební nástroj nebo třeba plotovou plaňku) a hrou na něj vytvoří, a do sampleru nasnímá, základní databanku zvuků. S těmi pak bezbřeze manipuluje, obrábí, vrství a kolážuje i jinak upravuje do výsledného tvaru kompozic s jedinečnou vstupní charakteristikou. Takto vzniklo i třetí album portlandského residenta Ethana Rose nazvané OAKS (Baskaru, 2009, 37:51), jehož středobodem se staly divadelní varhany Wurlitzer Theater z roku 1926. Z původní restaurátorsko- antikvární práce na nástroji, který doprovázel filmy němé éry, se stal objekt sonického výzkumu, historického dolování zvuků doby dětství našich babiček a prababiček. Ethan přistupuje k nástroji pietně. Zkouší barvy jednotlivých píšťal i celých rejstříků v tichu, odděleně. Podobnou náladu nechává otisknutou i ve sbírce nových kompozic vzniklých ze složité manipulace s původními zvuky. Procesing dokázal z varhan dostat jemné sonické kapky, šustot na horní hranici lidským uchem zachytitelného spektra, hluboké komáří bručení, ale především tiché atmosférické čůrky. Ty se buď ve zpomaleném znění dávají dohromady jako těkavé melodie akustického hračičky F. S. Blumma či Lullatone, ve chvílích zmohutnění v ambientních zátočinách připomenou veletoky Richarda Bonea nebo statické rozsáhlé plochy domácích Kora Et Le Mechanix. Každou vteřinu, pokud chceme, cítíme nepřirozené laptopové pnutí. Ethan ho ale maximálně maskuje hřejivou temperancí alba, které vyžaduje reprodukci v tichých okamžicích denního běhu. Pokud se vyplatí desku Ethana Rose poslouchat v klidném prostředí, u kooperačního alba Francisca Lópeze a Lawrence Englishe je to bezpodmínečná nutnost. Myslím, že čtenářům UNI není třeba jednoho z nejradikálnějších sound artistů zevrubněji představovat. Lópezovy field recordings pouze drobně vystupují ze statična. Nahrávku od nahrávky se jen mění jejich základní povaha v rozmezí od tichého industriálního ambientu až k čistým přírodním záznamům. Lawrence English zas tak striktní není. Dalo by se říci, že jen se stejným materiálem pracuje v rámci možností ,popověji‘. Pánové se sešli a zahráli si oblíbenou hru. Vyměnili si své nahrávky a podívali se jim podrobněji na zoubek. Výsledkem je deska HB (Baskaru, 2009, 52:25), složená z dvojice originálních tracků a dua remixů vložených vprostřed, jak mezi kůrky chleba. Vykopává Francisco López a předkládá přírodní záznam z Kostariky plný různorodého zpěvu ptáků doplněného o proměnlivé nervní vrčení (hmyz, vítr?). Poté stejný materiál rozebere Lawrence English, který nejdříve spustí hlukovou nekompromisní stěnu, aby posléze ubral na razanci a pohrál si především s oním vrčením, které modulací neustále ohýbá a tím zásadně mění povahu celé kompozice. Nejtišší část desky je Lópezův ,remix‘ kompozice Wire Fence Upon Opening, která původně oplývá celou plejádou svištivých tónů, jak je známe například od jiného australského milce Alana Lamba. López ale expresivitu původní nahrávky tlumí a nechá tak vyniknout nenápadnému okolí se spoustou dalších zvuků, které by bez jeho zásahu asi neměly moc šanci. Původní Englishova nahrávka navíc dbá na subbasový hutný spodní proud, který se v polovině stopáže změní v submisivní sonické čekání na Godota, který, stejně jako v divadelní hře, nakonec nepřijde.
