Když anglický saxofonista Evan Parker zakládal v roce 2001 psi records, aby doplnil svoji už tak značně rozsáhlou diskografii a pomohl Martinu Davidsonovi a jeho Emanemu v soustavném mapování britské improvizátorské scény, málokdo asi tušil, že se z tohoto labelu stane dnes už zcela nezbytná šance získat nahrávky pozoruhodných koncertů nebo návraty k dávno pozapomenutým deskám z vinylové éry. Ať hovoří čísla: v roce 2001 – 1 CD, 2002 – 6, 2003 – 6, 2004 – 4, 2005 – 5, 2006 – 7 a 2007 opět 7. To věru není zanedbatelná položka v soustavném poznávání neortodoxní hudby.
Prioritu v katalogu psi records mají pochopitelně záležitosti, které sám Evan Parker inicioval nebo jichž se alespoň zúčastnil. Jeho sopránka zní i na záznamu MUSIC FROM COLOURDOME (psi 07.01, 61:01), koncertu v Exeteru, který se konal v červenci 2006 za mimořádně horkého večera. Kvintet, jehož součástí je i houslista Philipp Wachsmann a na počítači procesorující David Stevens, však vedou společně Lawrence Casserley (základní procesorování) a Simon Desorgher (flétna a basová flétna). Ti tvrdí, že vedro se podepsalo na obzvláštní chvějivosti a barvitosti podání (ve kterém jako obvykle exceluje Wachsmann), čehož využíval právě Casserley, aby individuální příspěvky ostatních zúčastněných svedl do jednoho zvukového řečiště. Vibrující atmosféra, povlovná i naléhavá, ztišená i zvukově přilnavá, bublavá i trylkující, bzučící i jemně harašící, činí ze záznamu malý skvost, který se hned tak neoposlouchá.
Parker si libuje nejenom v hraní s kolegy, s nimiž je dokonale obeznámen; sází i na takzvaná první setkání, při nichž se souhra teprve vynořuje z letmých náznaků a postupně nabývá na důsažnosti. K takovým premiérám patří vystoupení z října 2005 v Chapelle Historique du Bon Pasteur v Montréalu, zachycené na CD LA LUMIERE DE PIERRES (psi 07.02, 45:57), při němž si notovali Francois Houle s klarinety, Evan Parker s tenorem a Benoit Delbecq s preparovaným klavírem. Saxofonista se tu jeví jako iniciátor rozdychtěného, nekompromisně kupředu se deroucího soundu, kterému okamžitě paríruje klarinet a který podehrává valivě znějící klavír. Nejde ovšem o nějaké závodění: trojice si ponechává dostatek času na polozamlklé tónování i melodizující rešerše. Umělecký ředitel vancouverského festivalu Ken Pickering ví, o čem hovoří, když v bookletu alba pojmenovává výkon tria jako „vysoce distinguovaný“.
Trio Bark! zformovali v původní podobě roku 1991 v Manchesteru kytarista Rex Casswell a perkusista Phillip Marks. Samplující Paul Obermayer se k nim přidal o osm let později a v tomto složení trio hrálo i v říjnu 2004 v londýnské Imperial Hall, což můžeme slyšet na desce CONTRAPTION (psi 07.03, 44:22). Celý projev této ,vymyšlenosti‘ (jak můžeme název zčeštit) je značně útržkovitý, až zlomkovitý, nervní, chvějivý, disonantní, jako by si Casswell s elektrickou kytarou a Marks s perkusemi hudli sami pro sebe a Obermaier, známý nám ze spřežení Furt, je k sobě vázal. Každopádně jde o projev osobitý, a jestli vás znervózní nebo naopak přivede do varu, to je pouze otázka vaší letory. A momentálního rozpoložení.
Co znamená pro katalog Emanemu londýnský festival Freedom of the City, tím je pro Parkera FREE ZONE APPLEBY, tentokrát s vročením 2006 (psi 07.04, 78:56), festival volné improvizace, probíhající každoročně v anglickém Appleby. Je komornější a poskytuje nevelkému počtu zúčastněných (v tomto případě sedmi) možnost, aby si spolu zahráli v nejrůznějších formacích – od dua po kvartet. První ročník, který psi records zachytily (a to dokonce hned na dvojalbu), se konal v roce 2002, a tak dnes existuje přesvědčivé svědectví, jak se improvizátoři kolem Parkera a s Parkerem v těchto letech grupírovali, vyvíjeli či rozvíjeli. Kromě Parkera k základnímu kádru tu patří Philipp Wachsmann (ve všech ročnících), ostatní obsazení se obměňuje. Takže tentokrát máme příležitost sledovat, jak se v Ancient Space kostela sv. Michaela k sobě hudebně chovali (včetně zmíněné dvojice) basklarinetista Rudi Mahall, pianisti Aki Takase a Alexander von Schlippenbach, trombonista Paul Rutherford a bubeník Paul Lovens. Z fotografi e na obalu je patrné, že byli v naprosté pohodě – a tak vyznívá i deset spojenectví, zcela odlišných, více či méně dovádivých, abstraktních, zádumčivých i váhavých, vzájemně se proplétajících či nesměle na sebe navazujících, tajemných i spontánně hudoucích. Právě ona nepřebernost souher nás vábí k novým a novým odhalením.
SPIN NETWORKS (psi 07.05/6, 146:43), dvojalbum, pod kterým je podepsána formace fORCH, pochází z roku 2005, kdy se konalo SWR NEWJazz Meeting v Baden-Badenu, ale devět nahrávek (v časovém rozmezí od sedmi do šestatřiceti minut) pochází nejen odtud, ale i z následných koncertů v Karlsruhe, Baselu a Stuttgartu. V podstatě jde o inspirující roli členů skupiny Furt (kterou najdete v katalogu psi hned dvakrát, v letech 2002 a 2005) elektronických to maniaků Richarda Barretta a Paula Obermayera, k nimž se přidružili v různých variacích – až po oktet – saxofonista John Butcher, harfeník Rhodri Davies, perkusista Paul Lovens, pianista Wolfgang Mitterer a vokalisti Ute Wasserman a Phil Minton. Tomuto seskupení odpovídá i název projektu fORCH – tedy Furt orchestra. Aby všechno nebylo tak jednoduché, jak to na první pohled snad vypadá, vymysleli si organizátoři nejrůznější podněty a přístupy od vlastních nahrávek sólových i v duu, které dali k dispozici v podobě samplů, přes různá obsazení po šestnáct základních improvizačních modelů, které se staly podkladem pro různorodá hudební řešení. Základně šlo o kontrast akustické a elektronické hudby, která se převažovala na tu či onu stranu. Oproti předchozímu sdružení tady jde mnohem víc o provokaci, dravost, atakování, při kterém si sice nespočinete v ladných melodických záchvěvech, zato si prožijete zvukové dobrodružství včetně charakteristických Mintonových hlasových gejšlení, k nimž se tentokrát přidává i Hamburčanka Ute Wassermann, vokální performerka, o které určitě ještě uslyšíme.
Jediným návratem do archivů je v této emisi nahrávka vystoupení v Palais des Beaux Arts v Bruselu z února 1983. Jmenuje se HOOK, DRIFT & SHUFFLE (psi 07.07, 50:51) a setkáváme se tu se superčtveřicí; Evan Parker s tenor i soprán saxofonem, George Lewis s trombónem a různými přídavky, Bary Guy s kontrabasem a Paul Lytton s perkusemi ve vzácné shodě provozují to, před čím už dlouhá léta smekáme: nápaditou, neobnošenou, vynalézavou a neustále překvapivou improvizační souhru, která vás při poslechu oddělí od okolního světa, protože se soustředíte pouze na sled ekvilibristických zvukových nuancí, mistrně předvedených i prokombinovaných, ve kterých nechybí humorná nota ani zvukomalebné konejšení.
Je dobře, že Parker edici psi založil a že tak důsledně pokračuje.