Vydal v roce 2006 sedm kompaktů – šest na vlastních Ronin Rhythm Records (ve spolupráci se švýcarským vydavatelstvím Tonus Music Records) a jednu na prestižních ECM Records se sídlem v Mnichově. Jeho jméno je skloňováno takřka ve všech hudebních periodikách a v jedné stati jsem dokonce našel jeho přirovnání k Batmanovi. Vystupoval u nás už v roce 2004 a ohromoval publikum stylovou melanží, která ovšem – ačkoli byla a je prezentována s velkou dynamičností – nemá velké škálové rozpětí. Když se podíváte na jeho podobiznu, okamžitě rozpoznáte, že jde o stylizaci šamana, který ví, jak svůj přístup precizně oddávkovávat.
Nik Bärtsch, rodák z Curychu, ročník 1971, nezapře, že má za sebou zkušenost především jazzového a následně klasického klavíru. Pochopil, jak na obecenstvo může zapůsobit minimalismus, pokud má vnitřní napětí a pokud jeho ,manýra‘ neustálého opakování dokáže lidi excitovat až do transu. Vytvořil si tedy osobitý styl, který je v podstatě variovatelný, leč v základu neměnný. Ostatně vyjádřil to sám: „Je důležité, když se dospěje k určitému destilátu. Nelze totiž mixovat všechno… Člověk musí především vědět, co ho na onom stylu zajímá. Potom jakou příbuznost má ke které estetice. U nás je to vedle groove důraz na to, že méně je více.“ Toto pojetí lze nazvat zenfunkem (což má svoji pikantnost právě v protikladnosti obou pojmů), zastřešuje se někdy i výrazem trance, ale všechna Bärtschova alba mají podtitul Ritual Groove Music.
■ CD s tímto názvem – tedy RITUAL GROOVE MUSIC (RON 001) – řadu stejně vypravených a do temně naaranžovaných barev (s jedinou výjimkou temně rudé) zahalených desek zahajuje. Bärtsch je nahrál v rozhlasovém studiu v září roku 2000, ale nezapomene připomenout, že se tak stalo „po šestatřicetihodinovém hudebním rituálu v Modrém sále v Curychu“. A tento rituál samozřejmě v sedmi položkách na kompaktu pokračuje; nezačíná ani nekončí, vynoří se a prostě pokračuje. Své skladby skladatel nepojmenovává, jsou to očíslované moduly, které pak přecházejí do dalších alb. I v tom je tu určitá výlučnost a uminutost, kterou si pianista podvědomě (nebo záměrně?) pěstuje. Ze dvou souborů, kterým Bärtsch velí a které prostřídává, je tu zastoupen Mobile, jmenovitě bubeník Kaspar Rast (rovněž rodák z Curychu, ročník 1972), basklarinetista a altsaxofonista Don Li a marimbista a perkusista Mats Eser – obsazení, které zřetelně vyhovuje záměru zpřízvučnit temné ladění i atakující přívalovost modulů, která se tu stupňuje, tu opadává, nicméně v celém albu neustále podeznívá.
■ Mobile v téměř totožném složení – s výjimkou, že Liho u obou zmíněných nástrojů vystřídal Sha – najdeme i na kompaktu AER (RON 006), který ve stejném studiu vznikl v srpnu 2003. Jestliže se zamýšlíme nad východisky této hudby, najdeme značně široké spektrum od Reicha po Jamese Browna, od Stravinského po japonské nó, ale přetvoření vlivů odmítá jednotnou dominantní inspiraci. A také nemá nic společného s postmodernismem. Výsledkem je excitace, asketismus a extáze v jednom tyglíku, fascinující esoteričnost, ale také ambientní vizionářství.
Druhým (a frekventovanějším) souborem je Ronin, který figuruje hned na třech albech řady Ronin Rhythm Records a uplatnil se i na desce ECM. Bubeník Kaspar Rast i tady vytváří pevnou rytmickou podezdívku a neomylně spolu s pianistou určuje celkovou konstrukci skladeb, jim po boku je tu však švédský basista Björn Meyer a perkusista Andi Pupato (stejný ročník a stejné rodiště jako leader – tady se shakerem a indickými zvonci), který celkovému projevu dodává afrikanizující zabarvení. 
Tak je tomu na studiovém CD RANDORI (RON 002) z prosince 2001, natočeném v bernském Tonus-Music Laboru, i na koncertním LIVE (RON 004), které slučuje záběry z večerů v zürišském Moodsu a bernském Bee-Flatu v květnu 2002. Možná, že živý záznam je poněkud vehementnější (i škála Pupatových perkusí je tu bohatší) a bezprostřednější, ale to asi souvisí s tím, že roninské hráče k většímu vypětí vyburcovává kontakt s publikem, což se podobným kapelám běžně přihází.
■ Také album REA (RON 005) zastihuje čtveřici přesně o rok později v rozhlasovém studiu v nezměněných pozicích. Myslím, že není třeba zkoumat, zda a k jakému vývoji tu došlo (nebo dochází). Bärtschův projekt není o vyhledávání odlišných cestiček, není o zkoumání nových prostorů, nýbrž o intenzitě, o dráždivosti, o uminutosti, s jakou dokáže prezentovat své hudební rituály, jak je dokáže prohlubovat a násobit jejich vyznění. Zvolímeli označení komorní funk (další z možných přídomků), svědčí to pouze o tom, že Bärtsch si může dovolit opovrhovat dryáčnictvím a nadbytečnou křiklavostí: je dostatečně vemlouvavý bez podobných nadsazeností.
■ Ostatně tento fakt si můžeme ověřit i na pianistově sólovém albu HISHIRYÓ (RON 003) z ledna 2002. S jedinou výjimkou modulu TM, založeném na vlastní prezentaci Tureckého mamba Lennieho Tristana, což má připomenout Bärtschovy jazzové počátky, tu najdeme totožné moduly jako na albech skupinových, a můžeme si ověřit jakési ,skelety‘ konstrukcí, které jsou dotvářeny spoluhráči. A ještě něco: albem prolíná perpetualita zvukového zkoumání a úderná perkusivnost.
A tak album STOA (ECM 1939), nahrané v květnu 2005 ve studiu La Buissone v Pernes-les-Fontaines, kterým dosavadní pianistova hudební anabáze zatím vrcholí, v pětici modulů prezentuje šamanství Roninu, k němuž se tu připojil se dvěma nejhlubšími klarinety již zmíněný mladý hudebník Sha (občanským jménem Stefan Haslebacher), což výslednému znění dodalo přece jenom novou barevnost. Bärtsch v průvodním slově podotýká, že soubor musí dozrát do stádia integrovaného organismu, teprve pak může žít a jeho projev může vydat nové květenství. V případě Roninu tomu tak je a v tom je zřejmě i cosi, čím Ronin předčí Mobile: je sdělnější, aktivnější, průbojnější a čitelnější. I střídmější oproti časové rozevlátosti Mobile (ten kromě zmíněného maratonu absolvoval řádku čtyřhodinových nebo šestihodinových performancí). Improvizace tu nehraje podstatnější roli, ačkoli se rovněž vyskytuje, nahrazuje ji kontemplativní přijetí napsaného, vliv asijského filozofického myšlení (svoji úlohu tu zřejmě sehrál Bärtschův pobyt v Japonsku; ostatně ronin znamená japonsky samuraj bez pána), ale také disciplinovanost, podřízení základní ideji. Je třeba podtrhnout i architekturu alba (ale vlastně všech alb), která se prodírá od jakéhosi zpomaleného vynořování z tajemna ke ztišenému preludování, od postupného nabírání na síle až k ucelené melodii, od fascinujícího rytmu ke stupňování přídavných prvků k velebnosti.
Tak to je hudební samuraj Nik Bärtsch, jak prezentoval svoji dosavadní tvorbu v roce 2006. Je albem Stoa završena? Nebo nás přece jenom v budoucnu překvapí něčím, co neočekáváme? „Promluvíme si o tom, až k tomu dozraje čas,“ uzavřel Bärtsch rozpravu na toto téma v rozhovoru po vydání desky.