F.O.K. sice byli nedílnou součástí pražské alternativní scény, ale nikdy nepatřili ke klíčovým kapelám. Větší význam měly další kapely Lesika Hajdovského, ať už Švehlík a Marno Union, které představovaly odpověď na druhou a třetí reinkarnaci King Crimson, ale zejména Manželé jako praotcové rapu. F.O.K. zůstali v jejich stínu a tvorba se na retrospektivním CD objevila až nyní.
Do určité míry je to pochopitelné. F.O.K. dlouho hledali, než našli adekvátní formu a jejich tvorba přece jen nemá převratnost Jižáku nebo tah a invenci a vyváženost Švehlíku.
Dlouho především akustičtí F.O.K. byli pro rockery až moc folkoví, pro folkaře zase byla jejich tvorba příliš komplikovaná, ale nemohla oslovit ani zaryté vyznavače experimentů, protože byli „málo alternativní“. Až Sny zdravého dítěte v krizi ukázaly potenciál kapely, která se nakonec hodně přiblížila rocku. V nejstarším cyklu Folkšou jsou patrné vlivy art rocku, v případě Nemocnice zejména ohlasy Jethro Tull. Karlínský viadukt už ukazuje kapelu zralejší. Netápe, její písně jsou sevřené, ale s osobitou podobou městského folku moc neladí exaltovaný zpěv ovlivněný C&K Vocalem, který se projevuje především ve sborech. Místo na feeling se kapela soustředila na technické provedení, což u podobných skladeb není vždy ku prospěchu. Přitom právě Karlínský viadukt zachycuje atmosféru čtvrti a je dobrým doplňkem k nejlepším karlínským prózám Václava Duška jako je povídkový cyklus Tuláci. Méně patosu by skladbám prospělo.
Ale to došlo i F.O.K. Už Srzombara se jej zbavila, když v textech převážila absurdita a ironie, která dominovala i Snům zdravého dítěte v krizi, prvnímu vyzrálému dílu F.O.K. a vrcholu jejich tvorby. Patos zde nahradila sžíravá ironie. Elektrifi kovaný zvuk získal na hutnosti a vytvořil protiváhu ke sborům. Také do něj lépe zapadla kytarová sóla. Škoda že právě tomuto projektu nebyl věnován větší prostor, i když je fakt, že byly vynechány instrumentální pasáže a jak ukazuje závěrečná Ukolébavka, sóla byla někdy až příliš dlouhá. Přes veškeré výtky ale nelze říci, že by šlo jen o povinnost splatit dluh. Kompilace není jen pouhým dobovým dokumentem, který by neměl v archivu chybět, ale netřeba se k němu vracet. Nejenže představuje odrazový můstek k jasněji vyprofi lované tvorbě Lesika Hajdovského (už Vodní Aria se zvuky žab v pozadí ukazuje, jak blízké mu byly experimenty s ambientními náladotvornými prvky, které uplatnil později), ale také odhalují jeho písničkářské kořeny, k nimž se Hajdovský později opakovaně vracel.
Next era, 2011, 79:04