Výběry, na nichž se představovaly spřízněné kapely hrající určitý styl, si pamatuju z osmdesátých let, i když v oblasti industriálu a spřízněných okrajových scén přežily déle. Do dneška přežily víceméně jen jako nabídkové samplery menších vydavatelství, která se tak snaží upozornit na méně populární kapely ze svého katalogu a obvykle na ně zařazují písně z už vydaných desek. Album s komplikovaným názvem Somos Tú – My jsme tu – Som tu však do této kategorie nepatří. Nabízejí porovnání dvou tuzemských posthardcoreových kapel Lyssy a OTK s dvěmi španělskými, barcelonskou Famileou Mirandou a zaragozskými Picore. A všechny na desku přispěly skladbami, které dosud nevyšly.
Výběr především ukazuje šíři záběru či vágnost škatulek, zas tolik toho zúčastnění kromě toho, že dlouho brázdí evropská klubová pódia, společného nemají. Za ryzí post hard core noise je možné považovat jen Lyssu a do určité míry i Picore. OTK měli vždy blíž k alternativě, než se tento termín zcela vyčerpal, když se ho chopila americké média a začala jím označovat kapely hrající pro středoškoláky.
Familea Miranda sice dost z post hard coru čerpá, ale mnohé melodické a harmonické postupy i sama stavba písní je taková, že bych v jejím případě spíš mluvil o rocku ovlivněném post hard corem. Chybí více energie a občas je tu nuda nenápadité instrumentální onanie jak v tvrdém rocku počátku sedmdesátých let. Nic na tom nemění ani to, že basa je skutečně výrazná a hutná a trio se v závěru Brut Natur vehementně snaží o gradaci na jednom akordu, kterou podporuje kovový sound. Bohužel pak přijde rozplizlá coda, která vše zničí.
Rozhodně by bylo lepší, kdyby první stranu otevírala Lyssa. Její dvě skladby jsou o třídu lepší a navíc asi nejvíce odpovídají tomu, co posluchač očekává. Šavle i Raporistán P. se nekompromisně valí vpřed jako žhavá láva, nezadrhávají se a zejména druhá skvěle graduje na slovech Pak to rozjedeš / a doufáš, i když text Šavlí okořeněných foukací harmonikou, se opravdu povedl. Krásný obraz shozeného machismu:
„V jedný ruce: šavle / v druhý ruce: penisy / nabroušený šavle / ochabnutý penisy / Seberem vám ženy, necháme vám penisy.“
OTK opět ukazují, že jsou nadžánroví. Energické úvodní Srdce nabízí nabušené alternativní písničkářství, i když nechybí typický smutek před závěrem „Ještě pořád dejchám / možná víc než dřív“. Převzatí Vetřelci jsou od tuzemských lo-fi písničkářů Naquei Manou, ale nabízejí novou vlnu, kde se odlehčené písničkářství mísí s punkovou zbrklostí a fascinací levnými syntezátory. Jako by končila sedmdesátá léta. Nebo o patnáct let později, když se Elastica snažila v rámci New Wave of New Wave oživit písně Stranglers.
Picore pozvedají vlajku španělského post hard coru. Sice nejsou tak hutní jako Lyssa, která je občas ale stylová až k unuděnosti, ani tak sevření a muzikální jako OTK, nabízejí ale potřebnou dávku smutku a zmaru a gradující pasáže se střídají s jemnějšími, kytara má pěkně pokroucený zvuk a kytarista se nepokouší do hudby zadními vrátky protlačit licky, které se naučil po nocích poslechem nahrávek kytarových střelců. Závěrečné Paralímpico je ale lepší než trochu unylá Cuerpos i Fuerzas, s výraznými bicími v úvodu, je svižnější, lépe graduje a má bohatší tektoniku, neboť se v ní objevuje pasáž zpěvu doprovázeného jen rytmikou.
Otázkou samozřejmě zůstává, komu je tato deska určená, když nejde o nahrávku rodící se scény, kde kapely ještě nemají svá alba. Ovšem u Lyssy je potřeba si uvědomit, že moc plodná není, OTK na výběr zařadili skladby, které by se asi na jejich řadovkách neobjevily a Picore rozhodně stojí za to slyšet.
Miranda / Silver Rocket, vinyl, čas neuveden