Jakmile vstrčíte nové album trojice Feeding Fingers do přehrávače, propadnete se o dobré čtvrtstoletí v čase nazpět. Trojice z americké Atlanty na vás vyrukuje s minimalistickým postpunkem, který vyznává vytaženou basovou linku, nenápadné posmutnělé klávesy a plačtivý vokál Justina Curfmana. Ten připomene letos padesátiletého černého hastroše Roberta Smithe a spol., nejvíce okolo legendami ověnčeného alba Pornography. Korunu všemu nasadí zamlžený finální mix desky BABY TEETH (Stick Figure, 2009, 37:21), který dává retro nahrávce další rozměr. Dalo by se říci, že touto zjevnou koketérií si Feeding Fingers koledují o automatický odstřel a první letmé náslechy dávají této teorii zelenou. Když si ale posluchač připustí desku kontinuálním poslechem více k tělu, už tak razantní není. Zprvu nenápadné a šedivé variace The Cure totiž vyzařují jisté undergroundové fl uidum, které postupuje od již zmíněné legendy k odkazům prvního syrového alba Dead Can Dance nebo k dvěma albům Clan Of Xymox, které natočili pro label 4AD. Feeding Fingers se tak vzdalují současným vypulírovaným kolegům inspirovaným podobnými postpunkovými vzory přelomu 70. a 80. let, kterým podobný spodní proud není dán. Mám tím na mysli všechny ty White Lies, The Social nebo Editors, kteří rýžují z odkazu Joy Division a spol. ve velkém. Při poslechu si představuji klubový komplex, kdy ve velké hale vyhrávají vyhypovaní White Lies a vedle, v menším baru preludují pro řádově menší publikum Feeding Fingers. Oba večery budou mít zcela jiné fl uidum, ale tím nechci říci, že jeden bude lepší nebo druhý horší. Jen si říkám, že introvertní postpunk se do zšeřelého baru hodí asi více. Na stejném labelu vydává současně svou novinku i bratrská dvojice Alexander a Monanani Palermovi, kteří už pět let bojují pod korouhví projektu Femme Fatality. Ti se také zhlédli v hudbě 80. let, ale na rozdíl od čistě postpunkových Feeding Fingers se duo snaží kloubit hned několik zdrojů, které mají pramen v osmé dekádě dvacátého století, dohromady. V jejich tanečním mixu na novince ONE’S NOT ENOUGH (Stick Figure, 2009, 42:14) najdeme lásku k ranému disku, analogové elektronice a mladým Beastie Boys, to znamená hip-hopu a punku zároveň. Na rozdíl od francouzských kolegů Daft Punk nebo Justice ale bratři zůstávají sympaticky uzavřeni prvoplánovým stadiónovým halekačkám a svoje elektropunkovky brousí na ostří nožů expresivním až hysterickým vokálem, který by trendoví posluchači Evropy 2 určitě neskousli. Zrychlený vláček druhého alba se tak nakonec spíše přibližuje do hájemství indie popařů Handsome Furs nebo Casiotone For The Painfully Alone a občas, například v Pretty Mess, až do hardcoreových končin. To znamená k diverzním popovým jednotkám, s chronickými sklony k minimalistické elektronice kloubené podvratnými popovými melodii. Jen se při všem tom svatém zápalu obáván, že Evropa je podobnými spolky v současné době doslova přeplněna a Femme Fatality i přes nesporné sympatie nepřišli s tak odlišným a silným konceptem, aby výrazněji vystoupili z řady. To neznamená, že jejich koncert bych si neužil plnými hrstmi.
