Fetch! patří k nejvýraznějším představitelům tuzemského noise rocku, i když neexistuje tak dlouho jako Gnu nebo Lyssa. Označení noise rock se sice může skupině příčit, slovu rock by se možná ráda vyhnula, protože začíná působit zprofanovaně a vyčpěle, ale k pojmu noise se mi více hodí Napalmed. A navíc jsou esencí rocku. Jsou syroví, důrazní, naléhaví, nechybí jim energie a nasazení, což je patrné i z drážek desky.
Fetch! nestaví jen na silně zkreslené kytaře a tlaku basy a bicích, nestaví na gradujícím ostinátu, ale pracují se strukturou a pasáže plné fuzzu střídají arpeggia, v nichž je zvuk kapely zkreslený jen trochu. Je tu patrná paralela s Magic Bandem Captaina Beefhearta v době Zoot Horn Rolla, kde se kytary proplétají, i když zkreslení je mnohdy mnohem drastičtější a nechybí ani houkání zpětné vazby. Kapele jsou ale asi bližší Fugazi a soubory z okolí Big Black či Victims Family a NoMeansNo. Nejvýraznější je ale vliv King Crimson z období Red a Discipiline, což ukazuje zejména obliba repetitivních struktur v Dámičkách. Na tuzemské scéně lze proto vysledovat kromě spřízněných kapel i vazby na Zabloudil a některé brněnské alternativní party, i když třeba Dunaj nebyl nikdy tak důrazný.
Komplikovanější, místy až přerývaná nebo potrhaná struktura písní, je naštěstí nezbavuje drivu a Fetch! je dokáží i vygradovat, aniž by se drželi jediného akordu. Dokáží i zjemnit a decentnější pasáže nechybějí skoro v žádné písni. Písním zůstává i jistá hravost, což ukazuje úvod I, než začne probublávat basa podporovaná sekanou kytarou. Slabinou je, jako u většiny podobných kapel, zpěv. Není špatný, je stylový, ale trochu nevýrazný, což je škoda, protože texty jsou dobré a mají přesah. Postihují dnešní svět a ne jen prostředí subkultury, z níž skupina vychází.
Silver Rocket, 2012, vinyl, čas neuveden