Garage: Live 2011

5_garageLoňské koncertní album Garáže přináší přesně to, co fanoušci čekají, typické řízné pubrockové písně se šťavnatou kytarou, okořeněné trochou saxofonu a s nezměnitelným, jakoby nezúčastněným zpěvem Tonyho Ducháčka. V koktejlu nechybějí klasické skladby Zrcadla a Táta to chtěl zakázat, které připomenou slavnou historii, ale nepřevažují, takže posluchač nemá pocit, že dostává mnohokrát přežvýkanou minulost. Překvapivého však album nepřináší nic. Otázkou ale je, zda je to chyba. Kdyby Babouci nebo Moravanka přišli na koncertním albu s něčím zcela novým a překvapivým, obohatili své pojetí třeba o balkánské rytmy, asi by to posluchače zaskočilo. Proč tedy Garáži vytýkat, že se drží svého pojetí, když se kapele podařilo najít vlastní?
Rock paradoxně doplácí na svou výlučnost, na své novátorství, na své ikonoklastické bořitelství. Během půlstoleté historie dokázal přijít s tolika překvapivými přístupy, že se novátorství stalo normou, a pokud se kapela začala držet svého přístupu, většinou se dočkala zdrcující kritiky. Pokud se však od něj ty nejslavnější kapely odklonily, odradily svoje příznivce. Většina známých skupin ostatně čelí volání příznivců po hraní jen těch největších hitů. Situace tedy začíná být podobná jako v jiných žánrech lidové hudby, což není nijak překvapivé, rock je také druhem městského folklóru. A z tohoto hlediska deska Garage splňuje dokonale kritéria. Má potřebný švih a drive, kapela je dobře sehraná a její výkon je profesionálnější než v dobách největší slávy v osmdesátých letech. Kapele se daří pečlivě dávkovat energii, zvolnit, když je potřeba, aby vyzněl typický Ducháčkův nasální projev, a pak skladby vygradovat, aniž by však nad nimi ztratila kontrolu.
Koncertní album ukazuje, že Garage neztratila nic ze své síly, pořád má co nabídnout, není jen odleskem byvší slávy. Nabízí přitom přesně to, co se od ní čeká, což ovšem u legendy není nedostatek, ale přednost.

Indies Happy Trails, 2012, 44:31

Přidat komentář